Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 3. - Raději zlý sen! ✔

Slyším hlasité tepání, ale nesnažím se před ním ukrýt, jelikož to vím, že je to jen v mé hlavě. Měla bych si nafackovat, jelikož si z minulého večera nepamatuju prakticky nic.

S bolavou hlavou se nedůvěřivě kouknu po hotelové místnosti, po tom co od sebe pět minut odlepuji oči. Čekám, až se místnost začne alespoň trochu houpat, abych se mohla válet zbytek dne s výmluvou na kocovinu. Nebo alespoň.. Třeba rozdvojovat, nebo cokoliv! A ono nic. Jenom mě třeští hlava, jako by mi ji nějaký kretén strčil do lisu a spustil ho. Ale ten lis má sílu bejka.

Semknu si jí dlaněmi v temeni a masíruji si pokožku hlavy. Snažím se udržet si čistou mysl.

,,Bré ráno." Zamává mi Gi od stolu s jídlem. Otře si rty malým kapesníčkem, a upraví si ňuchňavý kožíšek županu. To je ještě divnější. Ona pila - a přesto je vzhůru daleko dřív, než já. Očividně už byla i běhat - na sobě má pod županem termoprádlo, tenisky, je celá udýchaná, a rudé, neposlušné vlasy má stáhnuté do culíku.
Naneštěstí jí to i tak neskutečně sluší, a jde z ní osobní charisma. Tak je to ale vždycky. Na metry z ní jde taková zajímavá ženskost, dravá šelmovitost a romantická jemnost v jeden moment.

,,Ses pěkně ztřískala, takhle ožralou jsem tě snad ještě nikdy neviděla, ti povím. Moment. Já tě opilou vlastně nikdy ještě neviděla." Chechtá se na mně vyzubená Gi, trhající si croisant na kousíčky a házející do hrnku s kávou. Probodnu ji pohledem, a zabořím hlavu do bílých polštářů, zavírajíc oči na několik závor. Nechám mého ducha vypařit se vysoko ke stropu.

Tam ho ovšem chytí Vědomí se Svědomím, a propíchnou ho jehlou tak ostrou, že se lekám kde ho vzali. A bylo to tady. Výčitky, říkání si, jak moc jsem blbá a dlouhé přemítání nad tím, proč jsem to včera vlastně udělala. Protože jsem blbá.

Z ničeho nic se celá postel prohne, a moje starší sestra mě zalehne. Skoro dostávám infarkt pod náhlým šplhem mého tlaku a tepu. No vidíte to?! Ona na mně normálně skočí - zaječím její jméno, které se mi stokrát odráží v hlavě, jako nějaká debilní ozvěna. Takže dál raději držím jazyk za zuby.

Sedí mi na kříži, na rtech vítězoslavný úsměv. Nejraději bych ji škola dolů, ale nechci jí ublížit. Zavrčím jako pes, kterému dítě šermuje s klackem kolem čumáku. Svědomí i Vědomí sedící vedle sebe se začnou chechtat. Ukazujou si na mně, jako bych byla nějaká špatná, dost možná španělská nebo německá telenovela, ze které všichni brečí smíchy. He he, vypadám snad, že se směju? Uvelebím se, nechajíc mou sestru užívat si opojný pocit vítězství.

U nás doma to bylo takhle neustále, den co den. Musela mít navrch nade mnou i nad bráchou. Musela mít první svoje jídlo, musela si první lézt do vany, dokonce musela mít i nejhezčí vodovky. Gillian byla od přírody dominantní člověk, a my ostatní jsme to tiše museli trpět.

,,Bože.." Semknu víčka pevně k době, když se mi v hlavě začne přehrávat můj divnej sen. Přikreju si dlaněma obličej, a nechám ty myšlenky plynout. Byla tam blondýnka, taková krásná, s , hlubokýma zelenýma oceánama, co pomalu přecházely do nejtemnějších jezer. A dělaly jsme to na záchodech v klubu, kde šíleně hlasitě hrála muzika a.. Mně se to líbilo.. COŽE? Podívám se na sebe, a Svědomí se na mně podívá úplně stejně. Zamyšleně, a vylekaně. Vědomí se do naší debaty přidává po chvíli, na sobě svoje profesorské polobotky, dokonalý oblek a na nose jemně snížené brýle.

No co, nebudeme dělat, že to nevíš. Měla by ses srovnat se sebou, se svým vnitřním já a svými čakrami... Oznámí mi, jako by to byla jasná věc. Neměla bych být pořád tak překvapená, že se mnou mluví tímhle stylem, ale jsou v mojí hlavě. Nebudou o moc normálnější než já. Slyším dunivý hlas mé milované sestry cosi pronášet. Načež se vracím s Gillianiným hlasem vracím zpátky do reality.