Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 57.

Něco v zátylku mého opilství, ani Vědomí, ani svědomí, ale to něco na mě křičelo, ať toho nechám, že to není správné, že moje svědomí mi nepoděkuje až se ráno vzbudím, a budu se na sebe chtít kouknout do zrcadla. Že se budu brzy kompletně nenávidět - od konce čela až po nehet palce u nohy. Že ani nebudu vědět, proč jsem to vlastně udělala, což asi byla pravda. 

Křičela jsem sama na sebe, ať ji nesvlékám z té zatraceně košile a nesnažím se ji povalit na její postel zakalenou měsíčním světlem rozpitým v kapkách jemného deště, tak, jak se mi to povedlo s Victorií. 

Něco mi říkalo, ať jí s povzdechem nechám okamžitě jít, protože jsem zadaná, a protože tohle celé je úplná a naprostá kravina. Protože tu ženskou v doma v posteli šíleně miluju. A to něco najednou zmizelo do neznáma.

Já to neposlouchala, schovala jsem si to hluboko do hlavy, a přerušila to hlasitým zpěvem. Zajížděla pod její košili nehty. Jezdila jsem po dokonale hladké kůži rušenou jen obratli a narazila jsem na ocelově tvrdé bradavky. Líbala její malé a přesto vášní horké rty, pojila jsem můj dech s jejím. Nakonec jsem se přece jen ocitla pod ní, a nechávala se kolíbat jejími doteky. Nechala jsem mé tělo kolébat tak vysoko, jak mi to jen dovolilo. Nechávala jsem se kolíbat až k samotnému orgasmu, při kterém jsem se cítila naprosto báječně.

Nakonec vedle ní střízlivím až pozdě do noci, zatímco ona se oddává hlubokému spánku rovnajícímu se extázi. Nebo podle toho alespoň oddechuje. Já se trápila se svědomím. 

Vyspala jsem se s jinou ženou, než je má přítelkyně. Porušila jsem další z věcí, o kterých jsem si slíbila, že nikdy neporuším - ačkoliv na začátku s Victorií to bylo stejné. Všechna má věrnost jako by snad vyletěla oknem a já jí odsud mohla ještě pěkně zamávat. Jako by Alex vylezla oknem a utekla od téhle prázdné schránky pekelně daleko.  Byla jsem jako tělo bez duše, zatímco žena vedle mě tiše chrápala do polštáře který voněl vanilkou. Ale mě to neuklidňovalo. Cítila jsem se tak příšerně, že nervozita stoupala a já cítila, jak umírám zevnitř.

Odhodlala jsem se podívat na spící Dawn. Spala vedle mě celou tu dobu nahá, přes sebe přetáhla jen slabou přikrývku, spala natočená ke mě s hlavou zabodnutou těsně u mého stehna. Jako kámen, který mě nenechal spát. Byla jako koule na mém svědomí co mě dělila od spánku.

Až moc mi to připomínalo Victorii. Moje oblečení se válelo na jedné vlhké hromadě a já se válela v posteli ženě co nenosila podprsenku, a měla moc hezky zařízený byt. Ani jsem neřekla Victoriino jméno, když mě Dawn dovedla na vrchol, jako by nic nebylo. Jako by mi ten rok proletěl mezi prsty. S prsty v jejích kudrlinách jsem zašeptala její jméno jako by to snad nic nebylo. 

Bylo mi zle ze mě samotné, jako bych si prostrčila ruku hrudníkem, a rukou kterou jsem si vytáhla srdce jsem si následně docela brutálně nafackovala. Až tak zle mi bylo. Nevěděla jsem, jestli se vyzvracet kvůli alkoholu, a nebo kvůli mě, ale nakonec jsem se zvedla a šla dnešní jídlo a alkohol odevzdat hezky míse, ta mi jediná teď tak nějak rozuměla. Jako by mě porcelánem objala a řekla mi 'To nevadí že jsi děvka, vážně ne. No fakt, bude to fajn.'

,,Bacha na vlásky.." Ozvalo se mi u ucha nesmírně příjemné ženské zavrnění, když to šlo konečně ven. Dawn, jen v košili, se u mě skláněla na samotná, ostrá kolena a držela mi vlasy ve vzduchu a hlavu nad mísou. Nebo to jsem alespoň viděla zpod slzami zakalených očí. Koukala jsem na její obličej a v ten moment se cítila na dně.

,,Jsem odpad." Zaskřehotala jsem mohutně, a přemýšlela jsem nad svým osobním pokrytectvím. Nad tím, jak jsem Vic podezřívala z toho, že to dala dohromady s Tess a jak moc jsem žárlila na Anninu přítomnost. Jak jsem jí nemohla věřit, a v ten moment jsem si připadala jako kus zapáleného papírku, který hasili v ledové vodě. Dawn mě pomalu a až přespříliš konejšivě hladila přes lopatky a upravovala mi vlasy kolem obličeje. 

Musel na mě být příšerný pohled. 

Plakala jsem - takže mi z očí tekly slzy jako hrachy, z nosu mi nudle dělaly potůčky končící na rtech a k tomu jsem polonahá zvracela, i když jsem neměla co. 

,,Mě to můžeš říct, hádám. Stejně už asi nic nebude." Snažila se zavtipkovat, když mě konečně umyla a vytáhla mi erární kartáček na vyčištění zubů. Poskytla mi kartáček a huňatý župan. Udělala mi dokonce kakao, a seděla naproti mě u kulatého a nočně černého postmodernistického stolku. Byl malý, tak akorát pro dvě osoby. 

A já jsem, kupodivu, začala mluvit. Povídala jsem snad o všem. O tom jak mě ojela na záchodech, o tom jak jsme stály u mě v práci u dveří a koukaly ven. Jak mi řekla, že mě chce, a jak jsem jí vyčetla, že nemiluje. Jak moc jsem milovala a věřila v nás, mluvila jsem o Milovi, mluvila jsem o její rodině i Tess a jejich bílém příteli. A nepřestávala jsem mluvit. Vzpomínky a pocity ve mě hýřily a já se spoustě z nich smála. 

Vzpomínala jsem na věci, které se zdály strašně daleko, a při tom se staly sotva před půl rokem. Nemohla jsem uvěřit, jak šťastná jsem tehdy byla, když jsme se spolu vlnily v rytmu písní na návštěvě u Johnnyho a Silvie. Bylo to blízko a v nedosažitelnu. Nemohla jsem tomu uvěřit. 

,,A pro to usuzuji, že jsem odpad." Podívala jsem se na Dawn a sklouzla pohledem na digitálky vtěsnané vedle mikrovlnky. 

,,Nejsi ani odpad, ani nijak zlý člověk, jen si blbě zahnula. To se stává. Ale když nad tím přemýšlím, tohle, má drahá, je předem prohraný boj. Ty jí miluješ a roztrhala by ses, věř mi, slyšela jsem to z toho vyprávění, ale jak říkáš, poslední dobou to asi moc dlouho nejde. A stejně, asi je smířená s tím, že vypadne do Británie. Tak se tím už ksakru přestaň trápit a nebreč nad svým osudem. Oblíkni se, a vypadni za tou ženskou, a užij si každý poslední okamžik, co vás tu do prdele čeká." Vyhnala mě Dawn a já skutečně běžela domů.