Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 28.- Gillian a "rozum"

Byl to první víkend v září. Zase pršelo, a my zase nestíhaly. Dárek pro Gillian na zadním sedadle poskakoval, a téměř se svezl po podlaze, mezitím co Victoria řídila svým oblíbeným stylem Rallye Dakar nebo také známým jako "Zase jedu o pět minut později".Pro mně a mojí černou hřívu to znamenalo jediné - připrav se na smrt. Nebo alespoň na menší infarkt. kaluže kolem nás šplíchaly, a ohazovaly prázdné chodníky. 

Já tisknu svůj pás pevně, jako záchranné lano, a poulím oči na vozovku. Jenom čekám, až to do něčeho napálí. Což mi připomíná, že je vždycky dobré si sebou vézt kněze na poslední pomazání, kdyby jste to náhodou napálili do baráku po pravici. 

,,Sakra, zpomal, jedeme jenom o pár minut po limitu. Nemusíme se kvůli tomu zabít!" Ječím na ni, a pevně držím sedačku v dlaních. Nohy semknuté u sebe, a rukama jsem si schopná  zakrýt obličej. Dobu nouze mám jaktakž zažehnanou.

,,Kdyby ses tak dlouho nemalovala, tak jsme mohli vyjet na čas. Víš jak ráda mám, když jedeme přesně na čas, a stejně se tam maluješ dalších pět minut." Pohodí Victoria dlaní do vzduchu, a na moment drží volant jenom jednou rukou. To je skill. A už slyším to kvílení pneumatik, a moje srdce se dostane až do krku.

Nakonec, bez další, ostřejší, výměny názorů, zastavujeme před domem našich. Mamka už nás vyhlíží z okna, a otevírá dveře. Vic odněkud vytáhne deštník, a špechá mi otevřít. Já mám na příděl se natáhnout pro dárek. Ve finále ho lovím skoro pět minut, než ho mám pevně v dlaních. Victorie jenom tiše čeká, než se postavím na velice vysoké podpatky, pomáhá mi - a pak ukazuje svou vlastnost dělat víc věcí najednou naplno - nade mnou drží deštník, a zároveň zamyká auto. Tiše si užívám ten malý, intimní okamžik, kdy se její kůže napne, a krk se jí zpod košile natáhne.

Miluju to na ní, právě to, že vypadá tak elegantně. A to jedno slovo se kolem mně obemnkne jako had. Miluju. Před očima se mi objeví Tessin výraz, a ta otázka, co mi položila naprosto jasně "Ještě ti neřekla "Miluju tě?", že ne?" Ale usmívám se, když se můj pohled setká se dvěma smaragdovými moři. 

,,Něco je špatně? Zeptá se, a prohlédne se si můj zamračený výraz. 

,,Ne." Zavrtím hlavou tak lehce, jak jenom to jde, a jak mi to moje mysl dovolí. Vlastně se u toho usmívám, jako by na mojí myšlence nezáleželo.

,,Jenom přemýšlím nad tím, jak zatraceně sexy vůbec umíš bejt." Chytnu její chlapeckou líci, tvarovanou přímo do mojí dlaně, a pomalu palcem projíždím tu lehkou, broskvovou pokožku sem a tam, v neustálém nedostatku toho, jak je její pokožka vlastně jemňoučká.

,,To samé bych si měla říkat já, ne li vytahovat rovnou zbrojní pas, ne?" Nadzvedne levé obočí, a natáhne se pro polibek.

,,Nejdřív nadává, že se maluju, a pak mi to maže.. Já tě občas prostě nechápu." Tisknu ji k sobě ještě pevněji, ale to se z domovních dveří ozývá společensky korektní odkašlání. Obě se otáčíme, a já ztuhnu, když vidím, jak na nás zírá celá rodina.

Včetně Jonathanových malých dcer - Emmy a Nelly. Vedle něj se Simona jenom tak potutelně usmívá, a zaráží mu dlaň do ramene. Taťka s mamkou se tam drží za ruce a asi se zase rozplývají nad tím, jak je ten svět zatraceně krásnej. Victorie mě gentlemansky chytí za pas, a pomůže mi nahoru na chodník tak, aby se moje nové, kožené lodičky neoprýskaly.

,,Jsme rádi, že vás tu máme." Drapne mě mamka hned na prvním kroku za prachem, a skoro mně schodí na zem. Pouzdrové šaty se kolem mně semknou tak pevně, že skoro nadýchám. Naštvaně pohledem hledám příčinu toho, co to zapříčinilo, a nakonec se ukáže, že to byla Victoriina ruka - tak se ale věnuje Jonathanovým dcerám, které na celý dům vřískají "Teta Victorie!". Je to pohled jako z nějaké nádherné pohlednice. Victorie a děti. Tak, jak si dívenky zamilovaly ji, tak jak si ona zamilovala je. Staly se z nich vyslovené parťačky, a skoro je zlomilo, když jsme musely odjet domů. 

Nejlepší ze všeho bylo, když se všechny tři snažily upéct koláčky pro Jonathana a Simonu, ti zrovna byli na večeři a v kině, a najednou se spustilo požární zabezpečení. No, Vic a její schopnost něco péct. Ale to jsem na ní milovala taky. Když jsem u toho, všímáte si, že pořád dokola říkám, že na ní něco "miluju"? Zdá se mi to, nebo to slovo opakuju až moc často? Zdá se mi to tady jako jediné, nebo se z toho divokého, románku začíná stávat usedlý, normální vztah? Pravda - hodně věcí se přes léto změnilo. 

Před tím jsme každou volnou, společnou chvíli trávily divokým líbaním nebo sexem, ale to se teď moc často nestávalo. Na sex jsme se začaly zaměřovat až večer. Taky už to nejsou jenom bezmyšlenkovité debaty o tom, jak jsme se měly v práci, nebo co máme rády - postupně se z toho staly každodenní maličkosti jako "jé, ty máš zase ty ponožky s bambulkou?" nebo "Jdou dva, a prostřední upad" (to poslední berte jako narážku na její vtipy - jde jí všechno, na co sáhne, ale vtipy opravdu nejsou její parketa).  Kam se poděla ta květnová atmosféra divokosti a rozvernosti?

Nebudete tomu věřit - ale zdá se mi, jako bych po jejím boku zase rostla a stárla. Jako bych se zase nějak posouvala dál, a sex pro mně přestával být tak důležitým, jako s Louisem byl. Co je ještě zvláštnější, ona se mnou stárne taky, což bych opravdu nečekala. Od 30. června, kdy došlo k tomu "omylu" s Tess mě bere úplně jinak. Nebere mně jako samozřejmou věc, tak, jak to dělala před tím. Bojuje o mně s každým svým nádechem - a je to zatraceně nejenže "sexy" ale.. Dokáže vás to nabudit třeba jen k tomu, aby jste se ráno na všechny v práci usmívali.

Tohle všechno mi probleskne hlavou během dvou vteřin, co na se na Victorii dívám, jak si hraje se svými spojenkyněmi. Je to hřející pocit hluboko v mém srdci.

,,My jsme taky rády, že jsme dorazily." Políbím mamku na tvář, a tam zůstává lehký obtisk mojí rtěnky. Tatínek mě bezeslovně líbá na čelo, a věnuje mi jeden ten náš spiklenecký pohled, nad kterým nejde se zářivě neusmát. Jonathan a jeho medvědí náruč si mě shrnou k sobě tak pevně, že mám pocit, jako by se každým momentem rozbrečel. Skoro umačká dárek, ale já ho podávám Victorii, která ho odloží na skříňku, a nechává se propadnout do náruče mých rodičů. Něco si tam špitají, s neskutečně se smějí Victoriiným odpovědím, z čehož mě, z neznámého důvodu, mrazí. Simona, dávající si obrovský pozor na OBROVSKÉ bříško, se naklání a dává mi pár vzdušných polibků na obě tváře.

,,Neměl jít Emett náhodou ven už před týdnem?" Podivím se, a pohladím ho.

,,No-" Směje se Simona tiše. ,,Měl jít, ale vůbec se mu nechce ven. Lékaři mu dávají týden, a pak půjde císařem. Každopádně rodím ve Washingtonu." Pokrčí rameny, a já opravdu netuším, co říct, ale mou pozornost si uzurpují děti, co mi skočí po krku. Chvilku je u sebe držím, než se vracím k Victorii. 

,,Kde je Gillian? Ptám se, když ji nemůžu najít pohledem. Hřívu rudých vlasů by jste jenom sotva přehlédli v zástupu náš, černovlasých.

,,V kuchyni, dělá kávu." Odpoví máma, a my se tam všichni odebíráme.