Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 55.

A ráno je doma úplně ticho. Polovina postele je dokonale uhlazená a tak studená, že mě to děsí jen co od sebe odlepím víčka. Jako blesk z čistého nebe. Ta postel je stejně ledová jako bude ona. Jako bude ona, než mě opustí. 

Nejsou pryč jen její věci na běhání, ale i oblečené připravené do školy. Teď ráno se domů nevrátí. Je jasné, co mi tím vzkazuje. Bolí to. Tak moc, že se na sebe v zrcadle ani neusměju tak, jak to dělám normálně. Vlastně si dlouze povzdechnu, než se začnu malovat... Což jsem od mého bývalého přítele vlastně nezažila. 

Nemám chuť se usmívat. Na kohokoliv. Ne na sebe, na dívku, co mi ráno prodává kávu, ne na nikoho na ulici a už vůbec na ženu na vrátnici a nedej bože na šéfovou. Letargicky, aniž bych si venku vůbec všimla, jaké počasí se snáší z oblohy nebo jaká doprava dnes vládne. Je mi ukradené, i kdyby se z oblohy snášeli pavouci a trakaře. Na práci se nesoustředím, nedovedu se zamyslet nad jedinou z nabídek požadovaných na zpracování. 

,,Co se tebou dneska je, Müllerová? Nezvedáš telefonáty, nereaguješ na to, že na tebe pět minut volám, desek ses dneska nedotkla." Zjeví se šéfová u mého stolu, naklání se skoro až ke mě, takže cítím její dech, osobitou vůni i to, co bych cítit neměla. 

Vidím, jak moc se její výraz změní, když na ni konečně pohlédnu tím prázdným pohledem, kterém přímo zarputile pozoruji mou dnešní první kávu, co přede mnou leží už kolem hodiny a půl, a jistě je studená tak jako má ranní postel. 

,,Nic, jsem.. V pohodě." Zachraptím a konečně po dnešku drapnu jeden z šanonů na stole. Otevřu ho, ale když jej předčítám, nevnímám ani jedno ze slov. Jsou rozmazaná. Až pak mi dojde, že rozmazaná nejsou slova. Jsou to moje oči, ze kterých se řinou slzy. Otřepu se, nechám první sklouznout přes tvář. 

,,Měla by sis vzít dovolenou, jsi přepracovaná."

,,To rozhodně ne."

,,Müllerová, chceš se snad hádat?" Vydechne má šéfová unaveně.

,,Mám tu dalších pětadvacet lidí, co tu tvou práci zastanou lépe než ty. Tak stokrát líp než ty v tomhle tvým báječným rozpoložení." 

,,Fajn." Přitakám naštvaně, berouc mé věci do náruče, hrnek s kávou nechávám na stole. ,,Fajn, tak to je teda fakt skvělý, když tu nebudu chybět dneska, nebudu tu chybět ani nikdy jindy. Tak já jdu." Vyběhnu rychle dveřmi - v záchvatu náhlého vzteku rozrážím dveře na schodiště, a patra sbíhám dolů mílovými kroky. 

Až venku, když mi ledový déšť sklouzne po tváři, mi dojde, že vlastně prší. A ne zrovna málo. A stejně mi nezbývá nic jiného, než jít pěšky. 

Při cestě dělám u přemýšlení vše možné. Koušu si kůžičku okolo nehtů, točím si vlasy do vlnek, zapichuji si nehet do rtu, pohrávám si s knoflíky na halence. Sem a tam. Mezitím cítím jak zmoklá jsem, ale pokračuji dál. Zastavuji, když mám na hodinkách něco kolem páté hodiny odpoledne. Déšť už ani nepadá, ale stejně jsem zmoklá jako slepice. Přijdu si, jako bych pomalu zamrzala. 

Pořádně se nadechnu, abych zjistila, kde v tom obrovském městě vlastně jsem. A k mému překvapení nejsem úplně ztracená. Jelikož je mi to místo s rozsvícenou kavárnou hlásící otevřeno přijde až moc povědomé. Zahledím se do výlohy, ale nevidím tam sebe, zmoklou Alexu stojící před výplní jako samotnou, uplakanou chudinku. 

Vidím to, jako by to bylo včera. 

Jak si na těch nohy-lámajících šteklích vrávoravě vcházím, jen o něco málo sušší než teď, snažíc se nebýt úplně vytočená. Vlasy jsem měla jen o něco delší, úsměv o něco menší, a taky se mi nedělaly faldy na zadku z pečení mého tehdejšího partnera.

Líčení jsem měla i tam, kam slunce nesvítilo, a tvář protáhlou až k zemi. A v tom jsem ji uviděla, jak tančí s tácem u boků a usmívá se. A jde ke mě, mou tvář z Amsterdamu plně vrytou do paměti. Jedno tělo, jeden dech, společný tep a stejné myšlenky.

Co. Tu. Kurva. Děláš?! Zaječím na sebe se srdcem v krku. Ta ženská je pořád ještě tvoje. Kup jí kytku, nějaké strašně drahé víno, běž domu, zlíbej jí od krku až ke kotníkům, pomiluj ji jak nejlépe umíš, a nenechávej ji tak snadno odejít..! Odhodlám sama sebe, ale když spatřím osobu na druhé straně silnice, co na měl doslovně zírá, zastavím se a zírám nazpět. 

Nevěřila, že se kdy vážně ještě setkáme znovu. Ale něco tomu tak asi chtělo. 

A/N: nikolkaslune, tak jsi se dočkala. :) -N.