Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 63.

A uteklo to jako voda. Ty dva pitomé dny dlouhé jenom čtyři a dvacet hodin mi protekly mezi prsty a já na to zírala tak mrtvě, jako Bella Swanová v druhé části Rozbřesku. Na prstech jsem počítala věci, které jsem dřív vídala den co den a najednou z mého zorného pole zmizely.

Knížky které milovala zmizely jako první; pokračovalo to ponožkami které nenosila tak často a pro to se válely na topení za postelí. Tahle mizející invaze se rozpínala pomalu; pomaleji než smrt, jak by řekla moje babička.

Pokračovalo to všemi jejími saky; večer tam ještě visela a když jsem se ráno koukla na to stejné místo, nebyla tam. Pak si zabalila její oblíbený hrníček a k tomu všemu přihodila pár alb co točila neustále dokola.

„Nechápu proč se cítím tak prázdně." Zamumlala jsem do polštáře pod hlavou, zatímco ona se převalovala na záda a její nahý hrudník vyklouzl do okolní noci. Natočila ke mně hlavu a její dokonalá čelist zase pořezala moje srdce. Věděla jak to myslím; viděla jsem lišácký lesk v jejích očích a poddajný úsměv na jejích rtech a i Bůh ví, že ví o čem jsem mluvila.
S jejími věcmi jsme z bytu zmizely i my - stojan na cédéčka zel prázdnotou a Alan Rickman se mračil na poloprázdnou knihovnu; v poličce na hrníčky jsem najednou měla až podivuhodně množství kombinací po vyndání z myčky, a to kvůli tomu že tam jeden prostě scházel.

„Jak to myslíš, Lex?" Zeptala se stejně a z jazyka jí odkapávala nechápavost a nevinnost se z jejího hlasu dala ždímat. Nesmírně mě to točilo a líbilo se mi to v jeden moment. V tichu té noci jsem s ní zase spojila pohled, natáhla jsem dlaň a prsty lehce přejela po jejím dlouhém krku. Po tom doteku se natáhla, vklouzla mi krkem do otevřené dlaně a vtiskla mi lehký vlhký polibek.

„Nehraj to na mně, obě víme o čem tu mluvím." Položila jsem jí hlavu na rameno, zavřela oči a rty se mi chtě nechtě stáhly do mělkého úsměvu. Držela jsem ji u sebe za tu mléčně bledou kůži a nehty jsem nevědomky zatínala do pevných svalů co se pod pevnou pokožkou skrývaly.
Dělala jsem to již po milionté a stejně jsem zůstávala fascinována měkkostí její kůže a tím, že její pihy byly v dokonalém postavení k tomu, aby tvořily hvězdné soustavy. Pomilionté jsem po jejím nahém těle bloudila, když jej ozařovalo jen chabé světlo pouliční lampy.

Utichla, jen přes sebe pevněji přehodila deku ačkoliv nebyla zima, a rty mi zabodla do malé prohlubně za uchem.

Nespaly jsme ani jedna; toho večera jsme neusnuly, ale ani jedna jsme nepromluvily. Ležely jsme tam v dokonalém spojení dvou vřele propojených těl, já vydechovala když se ona nadechovala a obráceně. Moje vlasy byly rozložené po polštářích jako lehký snový povlak. Usnula jsem až nad ránem; první ranní paprsky se nám klouzaly po peřinách, s vědomím že nám zbývá posledních dvanáct společných hodin.

Celý ten den byl jako jeden dlouhý mimotělní zážitek; přišla jsem si jako vetřelec ve svém vlastním těle. Skoro jako kdybych přes vlastní oči sledovala filmové plátno příběhu se špatným koncem. Nepamatovala jsem si jediné slovo, co jsem toho dne řekla, pamatovala jsem si jen bolestivý tón jejího pohledu který prosil o vykoupení. Pamatovala jsem si bělobu jejího nevyspalého obličeje a žíly, které jí vylézaly na pravé ruce.
Vím že jsme se smály, ale ke smíchu to mělo daleko. Hodně jsme toho dne vzdychaly nad trýznivou situací, kam nás Jo dostala. Prosila mě o to, abych jí pomohla s taškami do auta, ale jakmile jsem s nimi vyšla ze dveří našeho bytu, cítila jsem jako kdybych dostala pěstí do žaludku. Sledovala jsem její vysokou figuru v červené rozevláté košili s krátkými rukávy a těsných temně modrých džínách, sportovní tašku co se jí kolíbala kolem boku a sledovala jsem, jak si na hodinkách kontrolovala čas.

Horké slzy mi stékaly po hořících lících, oči jsem měla přes ten milostivý závoj bolesti zaslepené. Stála jsem tam dlouho, protože mě probraly až její dlouhé teplé dlaně na tvářích, krouživými pohyby otírající moje líce.

„Nad čím přemýšlíš, motýlku?" Zašeptala mi se rty u nosu a s prsty v látce mých šatů. Prohrabovala se lamy sukně sem a tam, skládala ji a zase rozkládala a nedovedla to. Nedovedla se mi celou tu dobu podívat do očí.

„Myslím na to, že tohle je tvoje sbohem." Zavřela jsem oči a její ramena se pomalu svěsila. Vydechla nosem a olízla si rty, působila jako ten nejdivočejší bohém a nejzranitelnější dítě v jeden moment a já to chápala. Chápala jsem, jak jsem se do ní dovedla bezhlavě zamilovat, chápala jsem proč jí nedokážu odpustit že odchází a chápala jsem proč jí svým způsobem nesmírně nenávidím.

„Myslím na to, že odcházíš bez jediné stopy. Tohle je jako jeden velkej dokonalej zločin co jsi na mně spáchala. Myslím na to, že v bytě který je teď," na moment se sklaply rty a její oči se nedovedly už vůbec zvednout. Zavřely se a její líce zrudly. „jen můj, po tobě nezbyla jediná stopa který bych se mohla chytit a potvrdit si, že jsi tam kdy byla." Podívala jsem se na její obraz Alana Rickmana, který už taky stál u vstupních dveří.

Nakonec neřekla jediného slova a ne, já nechtěla aby něco říkala. Odjížděla a celé moje srdce, celé moje vědomí a moje radost odjížděla s ní. Otočila se, vzala mi jednu ze svých tašek, a rozešla se k autu. Cítila jsem se jako oživlá mrtvola která byla stvořena za účelem přežívat.

Ten den si v autě nezpívala ani nenotovala. Její styl řízení se podřizoval všem dopravním předpisům, měla nasazený vážný výraz ale ani tak neřekla jediné slovo. Klouby měla bílé tím, jak pevně svírala volant a oči měla červené a mrtvé, podobně tak, jako já.

Když jsme šly do letištní haly, držely jsme se za ruce a přes to jsem s bolestí v srdci cítila, že jsme obě daleko. Byly jsme spolu ale každá jsme byla úplně jinde Nedovedla jsem říct, co si myslí nebo cítí a nejhorší na tom všem bylo, že jsem to nedokázala říct ani já o sobě.

Loučení proběhlo rychle. Až moc rychle. Mezi rty sevřenými v bolestivě pevných polibcích se jako syčení ozývala tichá 'Miluji tě', která byla myšlená naprosto vážně, její dlaně byly na mém těle a ty moje zas na tom jejím, a já jsem ztuhla, když se začala odtahovat. Cítila jsem její stisk na mých předloktích a slyšela její hlas jako dalekou ozvěnu a slyšela jsem, jak se vzdaluje. Cítila jsem, že jsem osaměla. Cítila jsem, že se mi v hrudi rozlila bolestivá prázdnota a celý můj dosavadní život jako kdyby byl jen velká lež.

Sledovala jsem její záda; dívala se na mně ale nemávala. Plakala a já jsem tušila, že jsem plakala taky, ale já tam jen bezděčně stála a sledovala jak se vzdaluje. Snažila jsem se jí sledovat co nejdéle to šlo, ale až příliš brzy zmizela mezi záplavou triček a košil.

Cítila jsem že Victorie už se mnou není. A najednou jsem necítila nic.