Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 37.- Děsivý telefonát

,,A to jsem ještě ani nezačala s tou historkou, jak mi pozvracela postel!" Vyhrkne Anna nad svojí pátou tequilou, a já se z nich můžu počůrat smíchy. Obě mi tam chrlí historky z vejšky, kdy byly obě v prváku, a kdy byly ještě, podle Anny, "mladé, svobodné, a nevázané". Předháněly se, kdo vyndá tu trapnější, a já slyšela spoustu slov, ze kterých by normální partnerka už začala šílet, dupat a žárlit - ale Anna přímo působí aurou "Já na tohle nejsem, kočko". Jako, myslím to, že by mi jí nepřebrala. Vlastně vypadala spokojeně, že je Vic tak šťastně zadaná. 

Prakticky Victorii oznámila, že se stěhuje do Washingtonu, jelikož posledních pár let žila v Amsterdamu. Victorie to přijala větou. "Myslím si, že Annu teď uvidíme častěji, co ty na to, Alex?" a políbila mě do krční jamky. Anna nás nakonec, o půlnoci doprovází domů. Mezitím, co se Victorie potácí, a skoro se nevejde, do dveří, kde jí chytá Elise, si mě Anna odvede stranou. Z peněženky vytáhne kus papírku, a ve světle lamp na něj začne škrábat nějaké číslo. Nakonec mi ho podá.

,,Hele, fakt netlačím na nějaké.. City, nebo sračky. Taková já nejsem. Ale.. Celkem se mi líbíš. A Victorie je jako dubnový počasí, takže jednou přijde něco, kvůli čemu se děsně pohádáte, nebo budete mít krizi jako každý druhý, normální pár. A až to přijde, budu na tom čísle. Budu tady, kdybys mě potřebovala. Ale raději si to ukliď někam, kam ti nehrabe, ještě by jsme obě skočily na dvě půlky." Zasměje se, a mně taky ujede smích. Taky jsem celkem připila, a tak neuvědomuju co vlastně dělám, když ji líbám na tvář a přeju jí dobrou noc. A ani netuším, na co si tím zadělávám. Za Victorií se plazím skoro pět minut, než vedle ní usnu. Tvrdě a okamžitě, jako by nám někdo luskl u ucha.

A pak to přijde. Ve tři hodiny ráno mi začne šíleně nahlas zvonit mobil. Možná je to alkohol v mé hlavě, ale je to, jako by mi někdo narval reprák k hlavě a pustil to naplno. Obě se posadíme, jako by jsme spadly z višně, a vypadáme jako dvě vylekané sovy. V rychlosti najdu telefon, a zvednu ho.

,,Prosím, Alexandera Müllerová u telefonu." Zamumlám jako bych měla napůl mužský barynet. Skoro se leknu sama sebe. Nebylo tam napsané jméno, takže nevím, co za debila mě budí ve tři hodiny ráno, když se potřebuju  po flámu vysat.

,,Skvělé. Tady primář George Simmons, jsem rád, že jsem vás zastihl v tuhle ranní hodinu." Oznámí mi konec linky tak nadšeně, jako by to byla jedna velká prdel. Ale ztuhnu, když mi o několik vteřin později dojde, že řekl "primář". Při těch slovech ze sebe shodím Victoriiny dlaně, a postavím se, ruku si založím do boku. 

,,Stalo se něco, primáři?" Ptám se jako malá, vylekaná holka. Slyším, jak se Victoria taky posadí. Všechno je najednou jasné jako krystalické sklo. Jsem plně vzhůru.

,,Máme tady Gillian Müllerovou." Oznámí mi, a já se chytnu za čelo. Zase určitě přebrala, a volá mně, aby jsem ji vyzvedla z ambulance. Kolikrát jí budu opakovat, že tohle dělat nehodlám.

,,Omlouvám se, ale zrovna nejsem ve stavu.. Kdybych pro ní mohla zajet. Prostě ji tam nechte do rána vystřízlivět, aby měla alespoň nějaký zážitek.." Zasměju se primáři do telefonu. On na druhém konci zatuhne, než se dlouze nadechnu.

,,Tohle bude omyl, slečno Müllerová. Před hodinou jsem vaši sestru přijal s těžkým vnitřním krvácením, frakturou žeber a lebky, a četnou várkou pohmožděnin. Je v křečích, a v horečkách. Dali jsme jí nějaké umrtvovací léky, morfium a podobně, ale nachází se ve stavu takového deliria, že je to jedno. Celou dobu se ptá, kdy přijedete." Vysvětlí mi primář. A já zbělám, jako bych byla křída. Podívám se z okna na mrholení, a cítím, jak se mi z očí hrnou slzy. Nejdřív je to smutek, ale pak se naseru. Je to hněv, pálivý a ničivý. Ten zmrd, zkurvysyn a sráč. Udělal to znova. A to se kurva zaručil.

,,Jsem na cestě, doktore." Ukončím kategoricky. Victoria je najednou taky na nohou. 

,,Co se děje?" Angažuje se okamžitě. Hned u mně stojí, a drží mě za ramena. Kouká mi do očí, než mě chytne za hlavu, topící se v klepání a haldě slz. Třesoucí dlaní chytnu tu její, co mě jemně hladí, a snažím se nadechnout.

,,Gillian. Gillian je na JIPce, a čeká, až přijedu." Dostanu ze sebe v záchvatu divokého pláče. Zním jako umírající jelen nebo rodící kráva. 

,,Dobře, miláčku. Tak jinak. Copak se tam stalo?"  Pohladí mně ještě jednou, a zastrčí mi pár pramínků za ucho. Drží můj obličej ocelově pevně.

,,On jí zas něco udělal. Má v prdeli žebra, hlavu, a já nevim jaký sračky. A teď leží v nemocnici, volá mně, a já tam nejsem. Victorie. Musím tam být, a držet jí za ruku. Říkat jí, že to bude dobrý." Zhroutím se jí na rameno, a ona mně tiše obejme. Pohladí mně po zádech, a šeptá mi do vlasů uklidňující slůvka.

,,Jedeme." Zavelí, a zabalí mně do deky. Vím jenom, že jsem do nemocnice vlétla rychleji, než vystřelená kulka. Hledala jsem její pokoj, histerická, jako ještě nikdy. Victorie musela mluvit za mně - ona, naštěstí, zůstala v klidu, a celou dobu se držela mého boku. Dovedla mě tam, a všude se za mně omluvila. Jeden pohled na mojí sestřičku mě skoro dostane na kolena. Nepadám jenom díky tomu, že mně Victoria drží za loket. Její stisk upevní, a dovede mě k židli u její postele. Nechá mně, abych se usadila. Gillianiny nazelenalé oči mě najdou zpod vnitřní agonie, a její dlaň se pro mně otevře. Oplatím jí stisk, a zhroutím se při dalším pohledu.

Má nateklou tvář, a pod okem jí kůži mapuje kůži obrovská, temně fialová modřina. Ret má rozseknutý. Její kůže je křídově bílá, a její oči ledovější než oceán. Sotva dýchá, ale stejně otevře ústa, aby promluvila. 

,,Měla jsi pravdu.." Řekne, a v očích se jí odlesknou slzy. Podívám se jí s výrazem mučedníka do očí, a ona děsivě zasýpe. Zavře oči, a mírně dýchá. Podívá se ven, a uvidí, jak tam běží dvě sestry, s doktorem po boku - a ona ví, že si jdou pro ni.

,,Celou dobu bral herák.. A já na to přišla, tak pozdě.. Jsem tak blbá, Alex." Zavře bolestivě oči, a rozpláče se. Nevím, jestli bolestí, nebo tím, co teď cítí, každopádně ohnu doktorovi hned, jak vtrhne do dveří. Když ji odváží na sál, tak ještě sleduji její rudou hlavu a vlasy plné krve. Victorie mě obejme, jako bych plakala. Ale já nepláču. Vlastně jsem celkem solidně nasraná. Nenechám jí říct ani jednu z tech píčovin na téma "je mi to líto", a poprosím jí o telefon. Číslo vytáčím po paměti. Ozve se to lehce, asi si hraje s Emettem.

,,Jonathane? Máme problém." Odpovím lehce, a on, i jeho hlas ztuhne.