Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 50.

Victorie jemně spí, stočená do klubíčka, zakrytá nemocniční dekou, povedlo se nám ji přenést do vestibulu. Mám v sobě snad páté kafe, a pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo slabou hodinku nazpátek v pokoji číslo 23. Je to hrozný pocit. Koukat na člověka, který umírá. 

Bolí to u srdce tak moc, že chcete, aby vám ho někdo vyrval. Jemný časový odstup mi nezajišťuje jakoukoliv úlevy, byť jen sebemenší. Slzy se mi valí dál a dál, nedovedu je jakkoliv zastavit. Znala jsem ho sotva pět minut, můžu si jen domýšlet, jaký byl, ale  byla jsem při jeho nejdůležitějším okamžiku. 

Nikdy neuslyším jeho smích, a hlas plný energie, jeho vtipy a táborákový zpěv. Neucítím kolem hrudníku sílu jeho bratrského obětí, nebo jeho stisku na dlani. Netrefí mi sněhovou kouli těsně pod kabát, a já nebudu nadávat. Můžu teď jen spekulovat, jak čistý a jemný Milo musel být. Jak světle musel svět vnímat. Jak se ho snažil zachránit. 

Je to strašný pocit, který se usadí na dně vašeho vnímání, a vrtá vám v hlavě. Sakra, vždyť byl jenom o kousek starší než já. Než já. Tiše zakňournu, a otřu si další várku slz. Podívám se na krásku spící vedle mně, když v tom mě vyruší její hlas.

,,Jak dlouho?" Zašeptá s očima zavřenýma. Nechce vidět spoušť po bitvě, která byla rychlá a nemilosrdná, jako blesky a střelba. krutá jako sibiřská zima. Opřu se o studenou stěnu, kouknu na kelímek v dlaních.

,,Hodina. Možná hodina a půl. Nějak jsem nevnímala čas." 

,,Opravdu je.. Mrtvej?" Zašeptá, a přes to se jí u posledního slova kompletně zlomí hlas. Pokouším se zahnat slzy. Müllerová. Silná za obě, na to sakra nezapomínej. Vzmužím se, hluboce se nadechnu. Podívám se na její obličej s tvářemi jemně zarudlými, schovaný pod dekou. Kouká na látku svých kalhot na koleni, a mlčí. Jako tělo bez duše. Není to jednoduché. A já to vím. Nebo alespoň částečně.

,,Je." Přiznám. Rty hned zavřu. Slyším ji dýchat přerývaně, jak mezi tím vzlyká. Láme mě to. Strašně.

,,Potřebuju obejmout." Vstane. Okamžitě jsem na nohách, a tisknu ji k sobě, jako kdyby na tom záležela tahle noc, naše příčetnost, i naše životy. A tak tam stojíme. V nemocnici v centru Londýna, v ocelovém obětí, uplakané jako malé děti. Nemůžeme dýchat, a slzy nám stékají dál a dál, neovládáme to, ale nám to nevadí. Jsme tam jen pro sebe.

Vyruší nás příchod doktorky, která Mila dostala na starost. Usmívá se zpoza ordinační karty. Je to starší dáma, a její úsměv je politování hodný. Na očích má zmučený výraz - mezi prsty jí protekl další lidský život, který s nejvyšší pravděpodobností nemohla zachránit.

,,Vy jste sestra, hádám." Podívá se na Vic, která si rukávem suší slzy na lících. 

,,Ano. Jsem sestra." Podívá se na ni Vic ve snaze se udržet při smyslech. Nakonec nepropadá zoufalství, ale zvládá to víc, než dobře. Drží mě kolem ramen až přehnaně pevně, ale já tam stojím při ní. Pevně ji držím, aby se jí kolena nepropadla. 

,,Byla to vážná autonehoda. Byl tam tak vklíněný, a měl v sobě tolik střepin, že je zázrakem, že vydržel naživu tak dlouho. Byla to asi vážně silná vůle, která ho tady držela." Předá nám pár dokumentů, které budou potřeba na matrice. Vezmu je mezi prsty, a vrátím se ke svojí dívce. Koukám na dlaždice, nedovoluji mysli, aby se propadla do neznámých hlubin deprese.

,,Je mi to skutečně líto.." 

,,Udělala jste maximum.." Věnuje jí Victoria zlomený pohled. Nakonec se jí rty vykrojí do jemného, sotva znatelného úsměvu. Láme mě ještě víc, než dosud. Ale já to skrývám hodně hluboko. Tam to zamykám, abych se k téhle části osobnosti nedostala. Na to bude čas doma, až zalezu pod peřinu, a nikdo se na mně nebude dívat.

Vezu nás k Jo domů. Jedeme ještě tišeji, a ještě mrtvěji, než když jsme jeli za Milem. Dostal smyk na jedné zasněžené křižovatce - jeho auto skončilo vklíněné mezi dům a strom, a Milo tam ležel v bolestech asi půl hodiny, než ho konečně dostali ven. Tak zemřel. Kvůli jedinému uklouznutí. Kvůli zasněžené vozovce. 

Je to nespravedlivé. To mi hraje hlavou, když ukládám Vic do postele. Je unavená od samého pláče, tichého a neustálého, takového, kdy jednoduše nevnímáte realitu, a jste zavřeni ve své hlavě. Políbím ji na čelo, pohladím ve vlasech, a při svíčkách ji nechám plakat dál.

Scházím dolů, a nacházím Harryho v křesle u krbu. Oči má nateklé, tváře poseté rudými fleky. Ani on už nemusí být silný kvůli Jo, a všechnu frustraci pouští ven pomocí slz. Podívá se na mně, zlomený tak, jako já. 

,,Byl to můj jedinej syn."

,,Já vím.." Vypustím, s pohledem zabodnutým mezi všetečné plameny. Nemůžu se odpoutat. Je to příliš magické a laskavě, přitahuje mě to jako světlo můru. Slzy mi konečně přijdou smysluplné. 

,,Umíral, a já tam nebyl. Ani jeden jsme tam nebyli. Nezvládli jsme to. Jsme tak...." 

,,Odpustil vám. Chápal to. Jo by to stejně nezvládla."

,,Můj malý chlapec.." Sveze se na kolena, hlavu v dlaních, tváře poseté slzami. Pevně ho chytím mezi dlaně, tak, jako jeho dceru, a tiše pláču s ním. To, co se děje, nebylo fér.

Bylo to, jako by Milo dostal od života dostal rudou kartu za out. Jako kdyby ho trefil blesk mezi stromy. Nakonec s Harrym oba usínáme unaveni pláčem a napětím, on natisklý do mého jemného obětí, které teď tak zoufale potřebuje.