Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 54. - Tajemné sako

Moje zachránkyně to s trochou, možná velkou trochou snahy, zvládá. Ani ne do hodiny stojíme u ateliéru, v děsném lijáku, který se jen tak z čista jasna spustil přímo nad Marylandem. Zachránkyně je promočená až na kost, ale její sako na mně stále tiskne, jen aby mně nebyla vůbec zima. Jsem z toho celá nějaká zmatená. Ale je mi celkem dobře.

Líbí se mi její usměvavý obličej a zářivé oči, jemně pozvednuté rty, i štíhlé ruce.

,,Děkuju." Pousměju se smutně, když mě doprovodí pod malou stříšku. Mírně podvědomě se tisknu k jejímu vřelému teplu. Neuvědomuji si její dlaně jemně natisknuté na mých.

,,Za málo. Rádo se stalo. Hlavně že jsi v pořádku doma." Zapře se do dveří loktem, když nechá mé dlaně upadnout k bokům. Způsob, jakým mi to vydechne do obličeje je jedinečný a unášející. Skoro netrpělivě očekávám její rty na mých, než si zase uvědomím, že mám nahoře přítelkyni. Rychle se přestanu chovat jako lehká dívka, a poodstoupím zase o krok nazpátek.

,,Na, tohle patří vám." Chci si svléknout sako rozklepanými dlaněmi, ale její štíhlé prsty mě přísně zastaví. Ovinou se kolem kloubu mého zápěstí, aby mi nedovolila v pohybu pokračovat. Je to jemný dotek, tak jemný, až moje srdce několikrát rychle zaplesá. Co se to se mnou děje?

,,Vrátíš mi ho příště. Zatím si ho nech." Šťouchne mě prstem do špičky nosu, což zvláštně brní, načež zmizí v půlnoční tmě a obrovském lijáku. Její polobotky začnou cákat o chodník, a její rty pískají na taxík. Ještě chvíli se koukám za jejími zády, než si uvědomím, že je vážně už někde daleko ode mně, a já jsem pořád jen totálně zmatená. Její sako na mně visí jako na bubákovi, a to nemůže být o tolik vyšší než já. Z bundy pod sakem vytáhnu klíče, abych si odemkla.

Sotva se trefím do díry v zámku, jak jsem rozklepaná. Nejen kvůli té tajemné dámě - ale dokonce kvůli tomu že moje přítelkyně-... Že ona bude za chvíli pryč. Nechci, aby byla pryč.

Elisin hrneček ostře dopadne na stůl v kuchyni. Zatraceně. Přijdu si, jako kdybych byla pubertální člověk, který jde safra pozdě večer domů, a má strašný problém. Okamžitě se na mně jde podívat.

Kouká na mně jako rozzlobená matka, a taky si to asi zasloužím, hádám. Ale stejně je její pohled hodně zlý. 

Tvář mi zbledne ještě i něco víc, pod jejím pohledem si přijdu vážně zle. Kouká na mně s kruhy pod očima, tváří vážně naštvanou. Nakonec ale poleví. Tváře má celé propadlé, vlasy všude poházené.

,,Je vážně v prdeli." Pokývne směrem do patra. Pomalu stahuji sako, abych mokrou bundu posadila na věšák, pečlivě ji urovnávám, jen abych na ni nemusela koukat.

,,Jo." Tisknu sako k sobě.

,,Měla bys bejt s ní. Kde jsi byla?" Podívá se na hodinky. Okolo druhé ranní. Cítím se zle, a je mi zima. Nevím, jestli je to kvůli Vic, anebo není. Prostě je mi zle. Cítím se zle, ale tentokrát je to intenzivní, nedostávám to skrz nikoho jiného.

Je to v mém srdci, v té prázdné díře. 

Ani slz se mi nedostává, jak jsem otupělá.

,,Venku. Seděla jsem na lavičce. Asi bych tam teď mokla, nebýt nějaké paní, co mě dovedla domů." Zašeptám si spíš pro sebe. Jsem definitivně zlomená. Musím se alespoň trošku vyspat, než se složím.

,,A já myslela, že alespoň jedna z vás je na tom nějak rozumně. Čeká nás teď hodně těžká doba, co?" Chytí mě za rameno, a opatrně obejme. Obětí jí jen chabě oplácím, jako kdyby se mě dotýkala jen špičkou samotné dlaně. Hladí mě po vlasech, a já zase pláču. 

Pláču tiše. Nechci, aby mě slyšela. Nechci, aby mi zbytečně šeptala, že se to zlepší. Že já se zlepším. jelikož taková pravda není. Nebudu lepší. Po tom, co ona odejde...

Po tom, co Victorie Bayová odejde, budu beznadějně ztracena. Celý můj život pomine na smyslu, a má existence se stane jen chabým dodatkem něčeho, čemu se říká život. Nebudu milovat. Nebudu, protože moje láska odjede s ní do Anglie. Zůstane tam s ní, a moje srdce bude nadobro zlomené.

Rozhodně to není fér. Není fér to, že se nám to muselo přihodit. Že to muselo tak brzo skončit. Ona měla být mým Fordem Cortinou - a neměla nikdy zreznout. Její láska měla být jako podšálek, a ohřívat kávovou esenci mojí lásky dokola, a dokola -...

A ona bude brzy pryč. 

Vystřihnu ji z fotografií? 

...

Nechám ji zmizet?

Vypustím její smích z uší? 

Stejně tak, jako smažu její oblíbené písničky z mého telefonu, a nahradím je spoustou dalších?

Budu ji mazat tak dlouho, až jednoho dne prostě.. Zmizí?

,,Měla by sis jít lehnout, holčičko. Čeká vás obě vážně dlouhá doba." Její tvrdé rty mě pošimrají na čele. Její měkká dlaň mě pohladí přes lopatce,a moje rty a oči plná slz se donutí alespoň usmát. Přijdu si prázdná. Jako bych byla bez života. 

Dupání po schodech dneska nenese žádné přísliby - žádný laskavý úsměv, jen co vejdu do dveří, žádný smích, jen co ji obejmu. Žádné dlaně kolem mě, obmotané mezi pramínky horké vody, jelikož jsem byla zamrzlá.

Vidím ji spát v naší společné posteli, zabalenou do mého dlouhého svetru, co dřív patřil Johnatanovi - a já mu ho vzpurně ukradla, když jel na vysokou do Anglie. Jen, aby od nás neodjížděl. Další bolest. 

Kolik bolesti jsem schopná vlastně unést, než se pomalu zhroutím jako domeček z karet? Pamatuju si, jak mi bylo, když se John odstěhoval, a já si s nikým nerozuměla - Gillian na mě byla prostě příliš divoká, a matka zase až moc konzervativní.

Chodila jsem tak sedat na lavičku do parku, v jeho svetru, a psala mu dlouhé dopisy, kam jsem psala úplně všechny mé trápení - obvykle mi odpovídal za tři odpoledne, kolem deváté večer, když se ve studovně konečně dostal k internetu.

A pak se vrátil domů... A rovnou se Simonou.

Cítila jsem se od něj odstrčená, když se věnoval jiné ženě, než jeho malé sestřičce. Maminka si je nemohla vynachválit - a já to nechápala.

Pak se mě ujala Gillian. A na moment se vše zdálo zase normální. 

Ujme se mě Gillian i teď?

To je moje poslední myšlenka, když usínám s pohledem na saku přehozené kolem gauče, uložená vedle Victorie. Ona jen tiše vydechuje do polštáře, a tváří se naprosto nevinně.