Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 12. - Konec snění, holčičko

Ano, byla to ta krásná, a šíleně vzácná romantika z filmů. Byl to ten přenádherný úsek, kdy se hlavní hrdina bláznivě zamiluje, a nevnímá svět kolem sebe. Jo, ale i tenhle úsek MUSEL zákonitě jednou skončit.

Ráno vycházím domů, v usušených šatech, vykoupaná, voňavá a upravená, s krabicí čerstvě napečených donutů a kafe ze Starbucks. Jsem celá roztančená. Doklapu až k mému drahému do ložnice. Donuty a Starbucks se změní v břitkou míchanici na podlaze.

V mojí posteli leží nahá ženská. Ještě jednou. V. Mojí. Posteli. Leží. Nahá. Ženská. DOPRDELE! Louis se posadí, a podívá se na mně. Vypadá opravdu  vyjukaně. Je to jako bych teď slezla z kolotoče. Všechno se kolem mě točí. Nic není konkrétní.

Ale necítím nic živeleného. Nic, co by mě nutilo vybuchnout, nebo křičet. Jsem vlastně úplně v klidu. Nic necítím. Je to fér. Víc než fér. Nemám právo vybuchovat. Místo toho se na Louise usměju. Tímhle to celé skončilo.

,,Vysvětlím to." Vykoktá můj BÝVALÝ přítel. Svědomí jen žasne. Sedí. Zírá. A naprosto žasne. Vědomí oslavuje. Divoký ohňostroj a hlasitá muzika. Alespoň jsem to nemusela udělat sama.

,,Není tady co vysvětlovat, Louisi." Zašeptám, a přijdu ke skříni. Vytáhnu mojí sportovní tašku, a začnu do ní pomalu skládat moje oblečení. Svléknu ze sebe moje šaty, a přehodím si spodní prádlo. Vytáhnu normální džíny, moje oblíbené tričko s mistrem Yodou, a tmavě modrou košili.

Sednu se vedle Louise, a natáhnu si ponožky přes kotníky. ,,Cože? Ty nebudeš brečet, ani řvát..?" Prohlédne si mě nechápavě.

,,Ne. Není to zapotřebí. Taky někoho mám." Políbím ho na tvář. Sehnu se pro oko tašky. ,,Nemůžeme takhle dál pokračovat, Louisi." Zvednu se, a obratně projdu kolem jídla na podlaze.

,,Jak se jmenuje?" Pronese zničený Louis do ticha. Chvíli přemýšlím, jako vždycky si při tom koušu ret, než se vrátím a podívám se na něj z bledě modré chodby.

,,Prosím?" Zeptám se nechápavě.

,,Ptám se na jeho jméno." Zopakuje mi Louis pevněji. Usměju, a projedu si vlasy.

,,Victorie. Jmenuje se Victorie." Vytáhnu si telefon, a zamávám mu. Naposledy si procházím můj milovaný byt, mezitím co mi na uchu pípá telefon.

,,Jo, kotě?" Ozve se naprosto rozespale. Tvrdila mi, že si nepůjde lehnout, až odejdu. Hodím do batohu mojí hygienu a noťas. V poslední chvíli se prsty natáhnu po staré, oprýskané forografii. Zvednu koutky. Celá, krásná rodina, já s Louisem a Gi ještě.. S Davidem. Měla bych Gi zavolat. A u mamky jsem taky pěkně dlouho nebyla.
Uklidím rámeček do tašky.

,,Máš tam místo pro další osobu, že jo?" Zašeptám nedočkavě do telefonu.

,,Co?" Zahuhlá od jídla. V pozadí se ozve šustění papíru.

,,No, našla jsem tady nějakou holku, a řekla sem o nás Louisovi. No, a tady je to jeho. Máš tam místo?" Zopakuju jí trpělivě. Usměju se do přicházejícího léta. Je to skvělý pocit. Vědomí i Svědomí mi říkají, že mám udělat, jak mi říká srdce. A srdce mi říká, že dělám dobře. Slastný to pocit.

,,No,jo, myslím, že by se tu něco málo našlo." Odpoví okamžitě, když jí dojde, která bije. Ale její tón je stále stejný. Vlastně jsem ráda, že nijak extra nevyvádí. Ještě to by mi tu nějak chybělo. 

,,Spíš na zemi." Ubezpečím ji těsně před tím, než zavěsím. V hlavě jen slyším její vysoko posazený smích. Bude to zajímavé. Až ji poznají rodiče. Až ji pozná Gillianne. Hlava mi spadne do dlaně, když se směju. Jo, čeká nás zajímavé období. 

Vždyť, sakra.. Já chodim s holkou? No vemte si to, já, vychovávaná ve striktní rodině po okraj plné pravidel a disciplíny, neučená, že dokonalá rodina má maminku a tatínka, a sama jsem se nechala unést. Zavrtím hlavou. To snad není možná, že si osud jede tak moc podle svého. Můžu se jen těšit, co tam má dál.

Naposledy juknu k Louisovi. Ta dívka jen sedí u mé toalety, a tam si drží dlaní zakrytý obličej. Očividně slzy na krajíčku. Myslím, že to svedl na ní. Vražedně se na něj kouknu. Obléká se u obrovské, vestavěné almary. Jako by se snad nijak nechumelilo. 

,,Jdu. Postupně si odnesu všechny věci." Oznámím chladně. Můj ledový hlas, kterého se leknu i já sama, se jen prázdně nese ložnicí. Nechci vědět, jak se to stalo. Jak se potkali, nebo byť jen poznali. Jestli byl opilý, a ona taky. Nezajímá mě to. 

,,Tak ty pícháš s holkou?" Zeptá se mě jen tak mimochodem Louis. Vidíte? Nevěří mi. 

,,Jo, přesně tak. Chceš se s ní snad seznámit?" Odseknu sarkasticky. Louis nasadí kamenný výraz. Z mojí. Dtrany dostane jenom pořádně nasraný výraz. Naposledy se podívám na dívku u mého stolu. Nemá cenu se tu nijak dál zdržovat. Hodím mobil nakvašeně do tašky, a skoro běžím obout si kecky. Vyběhnu do teplého vzduchu, živého rána.

Chvíli se zaujetím sleduji hru slunce mezi listy stromu, který máme před oknem bytu. Nikdy jsem si nevšimla toho, jak je to zajímavé. Opravdu se mi to líbí. Procházím tou známou ulicí, jakou jsem teď chodila každičký den, poslední tři roky. Květinářství vedle francouzského krámku na rohu. Vždycky to tu ráno vonělo po čerstvě napečených muffinech a croisantech. Mají tam milou prodavačku.

A kdyby jste zabočili na druhou stranu, je tam stanice metra.  V duchu se s tímhle neskutečně úžasným místem ještě naposledy rozloučím, než si pohodím tašku na rameni, a vydám se na tu známou cestu k Victorii.