Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 28. - Nemilé překvapení... Dvakrát

Když vejdu do kuchyně, zatímco se všichni usazují v obýváku, najdu tam Gillian nad šesti hrnky kávy, jak se vlní do rytmu písničky, která tiše vychází z rádia vedle její hlavy. Otočí se na mně, a najednou se jí místo neutrálního výrazu na obličeji rozleje úsměv jako vyšitý. Přes prázdniny jsme se zase hodně spřátelily, a všechno, co bylo před tím, jsme nechaly minulosti.

,,Pane.. Bože.. Tak ty jseš zase starší, hezčí, rozumnější a chytřejší, že jo?" Chytnu ji za pihatou tvářičku, a jemně s ní zakroutím. ona mou ruku jsem odpinkne, a začne se hlasitě smát.

,,Nech toho.. Jsi jako babička. Byla na tohle jak šílená." Při té vzpomínce se nám oběma na rty vyloupne melancholický úsměv. Ať odpočívá v pokoji. Vytáhnu krabičku zpoza zad, a jí se rozsvítí oči. Tuší, že jsou to ty zlaté šaty, o které si říkala už déle než půl roku. A taky se trefila, jelikož jsme s Victoríí obě nejenže líné vymýšlet nějaký komplexovaný dárek, ale taky jsme ho skoro ani nedošly koupit, jak byl první týden neskutečně hektické.

Ovšem, má z nich ještě větší radost, než jsem před tím myslela, že bude mít. Skoro mi skočí po krku tak silně, že mě shodí na zem, ale nakonec nás obě udrží ve stoje, a piští u toho něco jako "tak já si je půjdu vyzkoušet". Je mi jasné, že na mně nezbývá nic jiného, než zalít kávu.

Z euforie se ale dostávám až závratně rychle, když zapípá její sterý, černý mobil. Normálně mi jsou jeji textovky, ale pořádně se zastavím u jména. Patrick. Ten Patrick, co ji minule zmlátil tak, že skoro nevstala? Přísahala mi, že s ním skončila. Že už se nevídají, a ani si nepíší. Že ta večeře, na kterou ji pozval v květnu byla jenom jednorázovka. Že už se to nikdy opakovat nebude. Zase mi lhala. A ještě víc zmrznu, když mi očima proletí obsah textovky. za deset minut jsem u vás.

U nás. Jako tady u nás. Já jí zabiju.

,,Tak co myslíš, sluší mi?" Vejde v těch šatech, a já periférně vidím, jak se nakrucuje, a modeluje. Ale já to úplně ignoruje, totálně uzemněná vztekem. 

,,Děje se snad něco, Lex?" Zeptá se po tom vylekaně, když se na ní ani nakouknu. Jediné, co udělám je, že zvednu její mobil do výšky jejích očí, a otočím se na ni. Dlouze se nadechnu, a poklepu hlavou. Gillian ztuhne, rudé vlny se jí přelijí kolem obličeje jako nesmírná nádhera, ale já se tím nenechám unést. 

,,Říkala jsi, že jste skončili." Řeknu nechápavě. Ale při tom tam krystalicky jasně slyšíte ten vztek. Chci se jí zeptat, jestli není úplně blbá, ale vím, že by se, jako prvotřídní rodinný mezek, polně zasekla. 

,,Lex.. Je to jinak." Spadnou jí ramena, a já se zasměju. Tak hrdelní, sarkastický smích, jste ještě neslyšeli. Rozpřáhnu ruce do široka. 

,,Fajn. Tak povídej, Gillian. Já tě přece celou dobu vnímám." Opřu se do linky, a já přísahám, že ze mně v ten moment jde pára plná vzteku. Gillian si vezme svůj telefon, kdybych s ním chtěla náhodou třísknout.

,,Je to jiný, Lex. On se změnil. Opravdu je úplně jiný. Pořád mě někam bere, platí za mně, pochybuju o tom, že by na mně ještě kdy stáhl ruku. Věř mi, je to bezpečné." Snaží se mi položit ruku na rameno, ale já jí jednám plynulým pohybem setřásnu.

,,Takže táta ti minule zašíval čelo na dva stehy, skoro jsme s tebou skončili v nemocnic, a ty mi chceš tvrdit, že je z něj teď beránek? Mě tak teda nepřipadal, když mi taky skoro jednu ubalil." Zasyčím jí přímo do obličeje, a jí dojdou slova. 

,,Jo, je to zvláštní-" Mluví pomaličku, a já ji přeruším jedním mávnutím ruky. ,,Ne, Gi, je to nemožný." Chci odejít za Vic, ale najednou Patrick zazvoní u vchodových dveří. K jeho neštěstí je u dveří první Jonathan. 

,,Prosím?-" Začíná mírným, přátelským tónem, a pak mu dojde, na koho to vlastně kouká. ,,Koukej se otočit na tom tvym malym podpatku, a odcupitat někam za kopečky, než ti rozbiju ciferník." Varuje ho Jonathan jednoduše, a vrčí při tom jako pec, co brání svoje území. Všichni jsme tam během jedné vteřiny - Gillian si stoupne před Patricka, bránící ho jako kus vlastního těla - mamka a Simona s dětmi zůstávají v obýváku, takže tam jsme už jenom já, Vic a táta. 

Panejo. Garantuji vám, že takhle naštvaného Jonathana jsem neviděla, co si za mých jednadvacet let života pamatuji. Jako by ho včela pícha do zadku, a on se po ní ohnal tak pitomě, že ho bodla ještě jednou. A věřte mi, že Patrick s jeho rozzuřeným vosím hnízdem opravdu točí, aniž by si to nějak extra uvědomoval. Nebýt Gillian mezi nimi, Patrick by se už dávno válel v ledovém, Washingtonském děšti. na zemi. Ve vlastní krvi. 

,,Ty mě snad neslyšíš, ty malej buzerante?!" Zařve John, a my všichni zíráme, jelikož jsem z Johnových úst nikdy neslyšela jediné, sprosté slovo, co vy vyřkl před dětmi. Ty ho naštěstí nijak nevnímají - jelikož se Vic pustila do svého živlu, a vzala je pryč. Gillian se proti Johnatanovi zapře celou svou vahou, ale i to působí směšně.

Najednou se od vedle ozve Simonin výjek. 

,,Johne!" Zavolá naše mamka, a vede vedle sebe Simonu, které se pevně drží za břicho, a s mokrýma kalhotama si to rázuje kolem nás. Když jde kolem mně, pevně mě chytne za loket, a pustí se mamky.

,,Jestli se mnou nepojedeš, tak tě zabiju." Zafuní mi přímo do obličeje. Má najednou obrovskou sílu, její obličej je od brady k čelu úplně rudý, a zpocený. Beze slova ve strachu kývu, a ona drapne ještě Jonathana. Ten úplně vypustí Patricka, a soustředí se jenom na svou ženu. 

,,Victorie!" Zařve Simona na celý dům a pomalu na sebe nechává navlékat bundu, mezitím, co mi láme ruku. Vyjukaně na ni koukám, a moje přítelkyně se během dvou vteřin zjevuje vedle nás. Je tak dokonalá! Patrick a Gillian nám uhýbají z cesty, a nechávají nás projít k Victoriinu autu, jelikož je nejblíž, a Jonathanova ruka je lámána stejnou měrou jako ta má.

,,K službám." Okamžitě chápe, co má dělat, bere si sako, a jde startovat auto. A pak je to jen jeden velký zmatek. Ječící Simona - řve nejrůznější věci, například,  že jí od teď Jonathan neudělá už ani jedno další dítě, nebo, že se z ní stane jeptiška. Do toho Jonathan volá do nemocnice, aby pro Simonu připravili sál, a já ji tichounce utěšuji klasickou větou "prostě dýchej, fu, fu fu" a předvádím to, jak ta největší kravka. Victorie do toho všeho praktikuje styl jízdy jako z "Rychle a Zběsile", a to, vážení, všechno se děje během pár minut.

A jestli si myslíte, že to pro mně tím, že jsme dojeli k nemocnici, skončilo, tak se ale kurevsky mýlíte. Simona na vozíčku se po mně natáhla, a jak neviděla, kam hrabe, vzala mě za vlasy, a tak jsem na těch šíleně vysokých lodičkách cupitala za vozíkem, který jel špitálem tak sto kilometrů za hodinu. Máte tu představu? Nebylo to moc vtipné. A tak jsem já, Alexandera Müllerová, nově objevená lesba, přecejen skončila u porodu dítěte.