Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 21. - Kokain

Na moment, jenom jeden maličký moment, jsem si myslela, že si Tess opravdu dělá jenom srandu. Netušila jsem, že by to mohla myslet vážně, až do momentu, když jsem se jí koukla do obličeje, na kterém se zračil malý úsměv. Myslela to zatraceně vážně. Podtón jejích očí mluvil zcela vážně. Byla závislá, a neměla dávku. A klidně by mě zmlátila, kdyby na tom záviselo, že to dostane.

A moje přítelkyně, která seděla po mém boku stejně ohromená jako já, v tom měla kurva obrovskou roli. Ona měla být její dealer.

,,Asi tomu.. Nerozumím?" Zasměju se, a zapřu se do restaurační židle. Pohledem těkám po ostatních stolech. V tenhle moment má každý z nich svůj příběh, a každý je úplně jiný. Ať už romantický, nebo tragický. Každý má jiný příběh, a my jsme jenom jedním z několika. Je to znepokojující.

,,Oh, bože. Tak já začnu od začátku."  Narovná se Tess. Victorie je bílá jako stěna, a její tvář náhle ztrácí všechen život, co tam do teď byl. Zírá před sebe, a dýchá jenom mělce. 

,,Bylo to léto 2010. Já byla na stáži tady ve Washingtonu, a ona tu bydlela u kamarádky. Tou dobou měla ještě dlouhý vlasy, mimochodem. Byla to zasněná holka bez cílů. Přála si jenom tiše žít, plnit si přání a nikomu nechtěla být na obtíž. To mě na ní asi zaujalo ze všeho nejvíc. 

Tenkrát se začala bavit s mojí kamarádkou Rosie, možná jí znáš. A pak.. Jednou jsem je náhodou potkala v baru. Fakt. Nevěděla jsem, že tam večer budou. A jakmile jsem jí tam uviděla, bylo to jako blesk. Věděla jsem, že ona je moje. Zamilovala jsem se. O ona taky. Nebude ti lhát, že ne, jelikož ví, že mám pravdu.

A tak začala jedna éra mýho života. Ona byla moje, celej svět mi patřil, a já mohla udělat cokoliv, co se mi jenom zachtělo. A pak se u mě objevila jedna známá, a z kapsy vytáhla bílej prášek. Okamžitě mě napadlo, že je to koks. A tak jsem se zeptala Proč to máš tady? Ona se na mně jenom koukla a řekla Jelikož je to sranda. Byla to sranda. Tak při prvních pěti dávkách. Pak začneš bejt otupělá, a jenom bezmyšlenkovitě potřebuješ víc. A my do toho spadly naplno. Od výplaty k výplatě jsme dělaly, co se dalo, aby jsme měly na dávky. Ráno. Odpoledne. Večer. Dokážeš si, holka, vůbec představit, co je to, když bez něčeho nemůžeš vůbec fungovat? 

Prodáš klidně i tu největší starožitnost po rodičích, abys na ten zasranej sníh měla. Jenom, aby ses dostala do nálady. Kurva, nepočítám, kolikrát jsem to přehnala, a druhej den sem se probrala ve vlastních zvratkách. A pak jsme ani jedna neměly dávku. Druhej den to končilo hádkami, fackami, jekotem.. Bylo hnusný slyšet od sousedů.. To jsou ty fetny ze shora. Slyšela jsem to, když jsem vyšla na chodbu. Je to velmi nepříjemné.

Samozřejmě, za tu dobu jsme si našly hodně přátel. Feťáků, i dealerů. Normální lidi se nám vyhýbali. Mluvilo se o nás ve stylu, že jsme ty, co jsou bez koksu úplně v prdeli.

Pak už dokonce ani nebyly dny, kdy by jsme vynechaly dávku. Jely jsme, a jely, nahoru a dolů na horské dráze. A pak přišel Milo, její mladší brácha, a odtáhl ji pryč. Neviděla jsem ji víc jak měsíc. Ptala jsem se našich přátel, jestli ji někde neviděli. I když jsme byly pod oparem toho bílého prášku, milovala jsem ji. A chyběla mi. A nebylo to jenom tím, že jsem byla bez peněz na dávky, ale chyběla mi ona jako taková. Ale nikdo ji neviděl od doby, co ji Milo odvedl pryč.

Pak se vrátil někdo úplně jiný. Zmizela její potraná, strakatá móda, dlouhé vlasy, a záliba v orchestrech. Byl to anděl, co dbal na svoje chlapecké tělo, zdůrazňovala ho, jak nejvíc mohla. Vlasy měla nakrátko, a už nevypadala tak.. Sněhobíle, jako když byla mojí kokainovou královnou. Byla elegantní a působila mužně. Vlastně mě přitahovala víc než kdy před tím, ale její věta mi uvízla v paměti. Něco se sebou dělej, nebo skončíš jako ta nejhorší splodina. Jako by se mnou nežila, a nemilovala mně. Jako bych byla hadr. Kus špíny v jejím dokonalým světě.  Pak jsem se vrátila zpátky do New Orleans a šest let jsem tam tak nějak přežívala na levnym kokainu.. Vic, snažila jsem se z toho dostat, ale ono to prostě nešlo, sama jsem to nedokázala. A tak tě jedu poprosit, abys mi alespoň sehnala něco kvalitního. A taky jsi mi celou dobu chyběla.. Pořád tě strašně miluju.

A promiň, Lex... Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděla takhle, ale jinak to nešlo." Ukončí Tess svůj sálodlouhý monolog, a já se cítím jako vyžvýkaná žvýkačka. Nevím, jestli se zlobit za to že brala drogy, nebo mi to má být jedno. Babička vždycky říkala, že když se budu chtít zkusit drogy, musim počítat s tím, že už se z toho nikdy nedostanu. Proto měla Victorii pod ochranou rukou. Celou tu dobu se starala, aby do toho opětovně nespadla. Pro to jí praktický vzala do rodiny, byla její strážný anděl.

Ale jo. Jsem naštvaná. Nejde to prostě zjistit takhle, a nebýt naštvaná. Vic vedle mně je naprosto nepoužitelná. Bledá jako stěna v očekávání toho, co přijde. Pomoct Tess, nebo mít vlastní život? Nejvíc mě bolí jedna věc. Když Tess řekla "Miluju tě", Victorii se zastavil dech.

Natáhnu se pro peněženku, a vytáhnu svůj díl peněz. Položím ho k Vic, a prostě se zvednu. Ona je tak mimo, že mě skoro nevnímá, ale slabě se po mně natahuje. Ale nebojuje. Nechává mě odejít. Pomalu se vytrácím do temnoty restaurace. Hlavou s mi honí vír myšlenek, ale žádná není konkrétní. Zaženu slzy a veškerý zármutek, a vyjdu ven, na lehké mrholení. Vytáhnu telefon, po paměti napíšu její číslo do řádku kontaktů.

Netvrdím, že se rozcházíme. Určitě ne hned. Spíš potřebuju přemýšlet. Budu bydlet u Gillian, než se rozhodnu, jak dál. Co dál ti řeknu na večírku. Užij si její společnost.

Lexys