Pumpin' Blood (I.) ✅

Kapitola 15. - Zase zpátky doma

Nečekám ani půl hodiny, a Jonathan mi přijíždí na pomoc. Celou dobu sedím dole u Elise, a čekám, jestli se mylady nerozhodne náhodou vrátit domů. Nic nepřichází - ona, telefon, ani žádná, pitomá smska. Takže ani nemám výčitky, když konečně odcházím. Jonathan se už opírá do svého, černého a staršího Chevroletu. Je pořád tak nechutně vysoký, jak si ho pamatuji, než se Simonou rozhodli odstěhovat do Anglie. 

Černovlasý, s jemně narůžovělou, broskvovou pokožkou. Usmívá se, a jeho modré oči na mně bez ustání zírají. Nakonec jen otevře náruč, a já do jejího bezpečí bez váhání upadám. Je teplá, a po celém těle se mi rozlije teplo bezpečí. V dlani stisknu jeho hedvábné tričko, a cítím, jak mi hlavou prochází Jonathanova bratrská vůně.

,,Tak, tady mám mojí nejmladší sestřičku. Teď už je všechno tak, jak má být." Objímá mě se stejným zapálením. Pak mě pustí, a podívá se na dům, že kterého jsem vyšla. Na chvíli se zamýšlí, než si přečte ceduli upozorňující na Elisin ateliér.

,,Tak tady teď bydlíš?" Ukáže na to prstem. Očividně se mu nelíbí, že bych sdílela domov s umělkyní - co bych lhala, před nějakou dobou bych tím asi pohrdla i já.

,,Vypadá to tak.." Povzdechnu si, a usadím se na sedadlo spolujezdce. Ještě chvíli se na ten dům dívá, než se usadí vedle mě.

,,A bydlíš tam sama, nebo s někým?" Zeptá se jenom mimochodem, mezitím co se věnuje řízení. Stereo se rozeřve autem - a on si užívá, že tu nemá ženu ani děti. Být na jeho místě, myslím, že bych čas od času taky byla taková.

,,Pokud umíš číst, pravděpodobně sis přečetl, že tam mám domácí, a žiju v podnájmu. Sakra, dala bych si něco tučnýho..." Zakňourám si pro sebe. Jonathan se zasměje tomu, jak se snažím vyhýbat tématu partnerství. Ale dál tiše si podupávám do rytmu Ballroom Blitz. Zařadí se do kolony směrem k nám domů, a teprve teď mě vystaví svému vševidoucímu pohledu.

,,Myslím tím jako... Vždyť víš.. Jak, partnera. Jako někoho, komu vaříš, někoho s kým spíš v jedné posteli.." Rozkecává se můj bratr čím dál víc. Tahle situace se stává trapnou nejenom pro mně, ale i pro něj. Musím se tomu začít smát. Můj brácha..  Na tohle nikdy moc nebyl. Byla sranda, když jsem před něj poprvé postavila Louise. Vypadal, jako by jím pohrdal, jelikož mu przní sestru. Nakonec se spolu tak nějak zžili.

,,Ano, Jonathane, nebydlim tam sama. Stačilo se mě sakra zeptat, jestli jsem zadaná, nechápu, proč se ty, ani táta, nemůžete zeptat na nic normálně. Chlapi jsou prostě..." Zajíkám se v nenadálém návalu smíchu. Jonathan na mně jenom podrážděně zírá, a nic z toho mu očividně nepřijde tak vtipné, jako mně. Uklidním se až po pár minutách smíchu.

,,A.. Jakej je?" Zeptá se do dunění sterea. Zrudnu, když si tu otázku přeberu. Semknu víčka, a snažím se dát dohromady cokoliv o tom, jaká ona je. Prostě začnu mluvit.

,,Úplně jiný kafe než Louis - je to živel. Rozhodně se s tím člověkem nenudím. A myslím, že i tobě se bude líbit." Mrknu na něj. Představa toho, jak se Victorie představuje mojí rodině je jednoduše humorná. Ale vím jistě, že babičce by se líbila. Musím se nad tím znovu pousmát.

K našim domů dojíždíme kvůli kolonám až za půl hodiny. Už zpoza dveří slyším, že je uvnitř živo. Rozhodně Simona křičí na děti - a co rozumím, tak něco rozbily. No, alespoň to se nezměnilo. Na druhé straně okna vidím tátu u jídelního stolu, a zase nevnímá svět v rámci svojí relaxační půlhodiny.

,,Müllerovi a ticho? To nejde dohromady." Povzdechnu si, a proderu se aurou neskutečné lásky tohodle domova. Naši byli vždycky strašně konzervativní, jako by se ani nedokázali bavit - ale jak jsme přišli domů.. Jako by otočili o sto osmdesát stupňů. Proto byly jejich večírky vždycky vyhlášené. Takže se nedivím, že tu kolem osmé večerní na celou ulici vyhrává jasný hit sedmdesátých let. Prostě... Müllerovi.

,,Sladký domov." Povzdechnu si, a zuju si baleríny. Ačkoliv mám takovou rodinu.. Nejsem si jistá, jak by na Vic reagovali. Z myšlenek mě vyruší starší dcera mého bratra. Narazí do mě v plné rychlosti, a pevně mě obejme. Malá, sladká Veronica. Celá po tatínkovi. Z druhé strany se připojí její mladší sestra Kat. Obě volají moje jméno. Nejde jinak, než odhodit batoh, a pevně se k nim přitáhnout. Ze schodů už se řítí - očividně opět těhotná - Simona s výrazem prvotřídního vraha. Sakra, ta ženská by měla jít na konkurz do Vřískot, možná by dostala hlavní roli. Neteře se odhodlaně postaví podél mých boků, a podívají se na svou matku.

,,Modlete se, aby ten mobil fungoval." Zasyčí jen, a dojde pár posledních kroků, načež mě ukořistí do náruče. Ačkoliv je těhotná, tiskne mě k sobě tak, že skoro nemůžu dýchat. Nakonec mi stiskne ramena v dlaních, a podívá se mi do obličeje. Usměje se, a poupraví mi pár pramínků, které mi stékají po lícní kosti.

,,Jsi pořád stejně krásná." Usměje se, a já skoro umřu, když mi kolem krku skočí Gi. Obě dvě se začneme řehtat, a já jí obětí vrátím.

,,Tys mi taaaak chyběla!" Zvolá Gillian. Kolem boku jí obtočím dlaně. ,,No, komu by jsem nechyběla?!" Zavolám na ni na oplátku.

,,Tak tady jí máme!" Otevře mi maminka náruč, a já se tam schoulím, jako bych byla maličká holka. Tisknu ji k sobě tak pevně, že skoro nemůže dýchat, ale vůbec si na to nestěžuje. Nemůžu za to, že se u ní prostě cítím v bezpečí. Aniž bych si to uvědomovala, z očí se mi začínají valit slzy. Aby toho nebylo málo, z druhé strany mě pevně obejme tatínek. V ten moment jsem zároveň neskutečně spokojená, ale i zklamaná, a srdce mě volí, jako by mi ho chtěla Victorie vlastnoručně vyrvat ven.

,,Jsem tak ráda, že tě tady máme..." Vezme mě maminka kolem ramen, celou ubrečenou, nutno podotknout, a pomaličku mě vede ke stolu, kde na mně čeká vlažné kakao. Usadí mě tam. Z batohu vytáhnu láhev vína, kterou uklidím do lednice. Maminka se na mně nesouhlasně podívá, ale mlčí.

Tiše se usadím ke stolu, a dám se do kakaa. Sepnu si vlasy do drdolu, a smočím rty v sladkém hrničku plném maminčiny lásky.