Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 4.

„Skvělý systém," prohodil Akai s úsměvem a pohlédl na mě. Nechtěl jsem, ale zahleděl jsem se na něj. Akai si mě chvíli mlčky prohlížel.

„Takže tvá pravá barva očí je šedá. Byl jsem zvědavý. Měl bys brýle nosit častěji, vypadáš s nimi skoro chytře."

„Za to tobě by nepomohla ani plastika..." odsekl jsem. Akai se zasmál.

„Kdo potřebuje vypadat chytře, když je?"

„Nedělej si zbytečné iluze. Kdo ti tohle řekl? Maminka?" Už se nesmál, ale výraz s tím krutým úsměvem jsem přivítal o dost méně.

„Copak se ti stalo s rukou, chytráku?" Přišel blíž. Já jsem sevřel skalpel.

„Kdes vzal ten klíč?" nepřátelsky jsem ho sledoval. Snažil jsem se působit silně a nezdolně, přestože jsem se klepal jak osika.

Nezaujatě na klíč pohlédl. „Máš mizerné schovky. Vzal jsem ti jeden z náhradních, nevšiml sis?" Ležérně se opřel o stůl. Byl asi tak metr ode mně.

„Vrať mi ho..." zavrčel jsem.

„Ne, proč bych to asi dělal?" Dělal neviňátko. Budu muset vyměnit zámek.

Chvíli se tam opíral a pak překonal tu metrovou mezeru, opřel se o opěradla židle a sklonil se ke mně. Rozklepal jsem se ještě víc, ale skalpel v ruce mi dodával jistou útěchu. Připravil jsem si ho.

„Tak co, bratříčku, jak-" Ohnal jsem se po něm skalpelem. Instinktivně mi chtěl ruku zachytit, ale dosáhl toho, že mu skalpel projel rukou. Teď byla řada na mě, abych se krutě usmál.

„Předtím jsem se o něj řízl, jsme teď jak pokrevní bratři," ušklíbl jsem se. Akai si zmateně hleděl na ruku.

„Za to tě zabiju!"

„Zkus to, bratříčku," usmál jsem se. Získával jsem svou jistotu zpět.

Akai si vytáhl s bolestivým výrazem ostří z ruky a vztekle se napřáhl. Naštěstí jsem stihl uhnout, skalpel se zabodl do polstrování židle těsně vedle mojí hlavy. Ucítil jsem na tváři krev, musel mě říznout.

Pohlédl jsem na něj. Pohled v jeho očích byl nepříčetný, šílený. Jen jsem si tím zhoršil situaci. Ale díky bohu, že ta židle byla obdařena oním úžasným vynálezem - kolečky. Odstrčil jsem se a vstal se skalpelem v ruce. Akai na mě vztekle hleděl.

Ta scéna mi připomínala westernové filmy. Dlouhý pohled a pak kdo bude rychlejší. Nedělá i bojové sporty? Napadlo mě. Měl jsem špatný pocit, že ano.

Narovnal se a rozešel se ke mně. Všechno mi říkalo, abych zdrhal, ale byl jsem přimražený na místě. Zvedl jsem skalpel, ale ruka se mi třásla. Tohle byla od začátku prohraná bitva.

Akai došel až ke mně a řekl: „No, bodej, frajere." Chtěl jsem, ale zkroutil mi ruku a než jsem si cokoliv uvědomil, byl jsem na zemi. Stále mi držel jednu ruku zkroucenou za zády a mezitím si prohlížel své zranění.

„Tsk." Přišlápl mi hlavu k podlaze. „Budeš draze platit, bratříčku." Pustil mě a odkráčel si ošetřit zranění. Mlčky jsem za ním hleděl. Byl jsem ještě víc rozklepanější, než předtím.

Dole se otevřely dveře. Otec se vrátil, no skvěle... Slyšel jsem, jak ho macecha hned šla vítat.

Zvedl jsem skalpel a položil ho na stůl. Spojovací dveře byly otevřené. Opatrně jsem k nim došel, abych je zavřel. Akai si vydezinfikovanou ránu obmotával obvazem. Střelil po mě pohledem.