Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 28.

„Spokojený?! Nech mě být," odstrčil jsem ho a protáhl se kolem. Chytil mě ale za předloktí a stáhl zpátky. Druhou rukou mi sevřel čelist a zvedl mi tvář. S odporem jsem na něj pohlédl.

„Co se stalo?" zeptal se zamračeně.

„Dýcháš mi vzduch, táhni pryč," zavrčel jsem. Jeho pohled se změnil na naštvaný a sehnul se ke mně. Vnutil mi polibek. Cítil jsem se divně. Ne fyzicky, spíš...

Pustil mi ruku a sevřel mi obličej oběma rukama. Přitiskl se ke mně ještě blíž, až se mi hrubá zeď zarývala do zad. Konečně se odtáhl, ale nepouštěl mě. Pohlédl mi do očí a pak polibek zopakoval. Byl až moc dlouhý. Kousl jsem ho do jazyka a on se bleskurychle odtáhl s překvapeným pohledem. Nezaváhal jsem a než jsem si to sám uvědomil nebo si toho Akai stihl všimnout, rozpřáhl a poprvé se mi podařilo dát mu pěstí. Nebyla to tak silná rána, jak bych si přál, ale dost na to, aby o krok ustoupil.

Už jsem měl připravený příval nadávek, kterými jsem ho chtěl obdařit, ale zrazil mě jeho překvapený pohled. Nebyl překvapený, že jsem ho praštil, vykolejilo ho něco jiného. Asi to bylo tím, jak moc si se mnou zahrával, jal moc mi dokázal hrát na nervy. Ruka mi vyjela ke tváři a já ucítil morko. Pohlédl jsem na slzu, co mi ulpěla na prstech. Zanadával jsem, otočil se na patě a zdrhal.

„Taigo!" křikl za mnou. Ještě jsem přidal, ale stejně mě u vchodu dohnal. Nestihl jsem odemknout dost rychle. Chytl zavírající se dveře. Já nezaváhal a pokusil se zdrhnout k sobě domů. Byl to zoufalý pokus. Byl u mě, sotva jsem otevřel dveře. Jen jsem jako pitomec dosáhl toho, že se ocitl u mě doma. Přímo mě vtlačil dovnitř a zavřel za námi dveře.

„To je můj byt, vypadni odsud!" ohnal jsem se po něm. On mi ale ruku chytl a rychle se natáhl i pro mou levačku. Mé snahy o uvolnění byly marné.

„O co ti jde?! Nech mě být a vypadni z mého bytu!" Akaiovi přes tvář přeběhl stín. Přinutil mě couvnout a držel mi ruce nad hlavou přimáčklé ke zdi.

„Neodejdu, dokud mi neřekneš co se stalo,"odvětil klidně.

„Co by se mělo stát? Jsi debil a hajzl, to se stalo."

„Urážky a neurvalost jsou u tebe normální, ale slzy? To musí být vážně," ušklíbl se. Pokusil jsem se ho nakopnout, ale on uskočil a zkroutil mi ruce tak, že jsem se ocitl zády k němu, ruce křížem přes hruď.

„Tobě můžu být někde, tak mě laskavě pusť a vypadni..." Snažil jsem se říci to klidně. Akai to ignoroval a čekal, co ze mě vypadne dál. Měl jsem chuť ho znovu praštit, ale v téhle pozici jsem moc nezmohl. Docela dlouho bylo ticho. Nemohl jsem mu říci pravdu, byť bych mu to rád vpálil do ksichtu, ale to by mohlo stát Shira kejhák.

„Taigo..." povzdechl si nakonec bezradně a letmo mě políbil na krk. Natočil jsem hlavu a pohlédl na něj.

„Pusť mě," řekl jsem. Zavrtěl hlavou. Zapřel jsem se o zem a co možná nejvíce do něj zatlačil. O krok ustoupil a zakopl. Bohužel mě nepustil, takže jsme na zadek spadli oba.

Cítil jsem se s ním hrozně bezmocně a zoufale. Tlačily se mi do očí hořké slzy bezmoci, ale silou vůle jsem je potlačoval.

Chytl mi obě ruce jednou rukou a tou volnou mi zvedl tvář, aby na mě viděl.

„Proč jsi vlastně pojmenoval kočku po Shirovi?" zeptal jsem se z fleku. Prostě mi to ujelo. Tváří se mu mihlo překvapení.

„Snad bys nežárlil? Měl jsem ji pojmenoval Taiga?" pousmál se.

„Ne, díky." Pohlédl jsem mu do očí. Nevím, co bych při pohledu do nich měl cítit, ale v tu chvíli to byla nejistota a slabost.

„Je bílá. A to jméno se mi líbí," odvětil nakonec prostě.

„Kdo by jen tak pojmenovával zvíře po svým ex?" ušklíbl jsem se.

„Má tohle snad něco společného s tím, co tě štve?" zeptal se neutrálně.

„Nevyhýbej se otázce."

„Přesně to děláš ty sám."

„Nedělám."

„Vážně? A už jsi mi řekl, co tě dohnalo k slzám?" pousmál se. Uhnul jsem pohledem a sledoval věšák. Co bych mu měl do háje říct? On se jen tak nevzdá...

„Vidíš?" řekl po chvíli ticha.

„Po tom ti nic není... Nemůžeš prostě vypadnout a dát mi pokoj?" hlesl jsem.

„Musíš se ptát?" zeptal se mě jako idiota. Bezradně jsem si povzdychl.

„Asi emoční vypětí, sám nevím proč. Asi tě mám víc plné zuby, než si sám myslím," odsekl jsem.

„Jsi si jistý, že to bylo tím?"

„Jo. Jsi na řadě."

„Neřekl bych, to není ten pravý důvod." Šmejd.

„Nějak moc si věříš."

„Jen tě mám prokouklého."

„Očividně ne dost."

„Pravda. Děláš kolem věcí tajnůstky jak náctiletá nána."

„A ty ne?" ušklíbl jsem se. Odměřeně na mě pohlédl.

„Když jinak nedáš, tak to z tebe dostaneme jinak," usmál se po chvíli.

„Jsem zvědavý jak..."

„No, dokážeš být dost sdílný. Nejvíce tak před vyvrcholením. To by z tebe jeden vymlátil vše," uchechtl se.

„O čem to zas meleš?!"

„Škoda, že si to neuvědomuješ. Minule jsi mi dokonce řekl taková hezká slova. Pravda, musel jsem hodně naléhat, ale znělo to tak hezky..." Podezřívavě jsem na něj koukal. Matně jsem si pamatoval, že do mě cosi hustil, ale už jsem si nevzpomenul co.

„To je hezké, že si to užíváš, jsem hroooozně šťastný," prohlásil jsem ironicky.

„Užívám, neboj." Zaklonil mi hlavu ještě víc a sehnul se mi ke rtům. Měl jsem ho akorát tak plné zuby. Využil jsem vhodné pozice, napřáhl se a vrazil mu loket co možná nejsilněji do břicha. Zalapal po dechu a jeho sevření povolilo. Vysvobodil jsem se a bez přemýšlení otevřel dveře a vypadl ven. V bytě bych mu neměl šanci zdrhnout, ale otázkou spíše je, jestli jsem si pomohl tím, že jsem si ho nechal zavřeného ve svém bytě.

Vyběhl jsem před barák a sprintoval ulicemi nevím kam, chtěl jsem prostě být co nejdál. Byl jsem tak rozčilený, že jsem zapomněl na tu nejpitomější možnou věc. Ale ani jsem neměl moc příležitost o tom popřemýšlet. Chtěl jsemjen rychle přeběhnout na druhou stranu silnice, nenapadlo mě ale, abych serozhlédl. K rychlému uvědomění mě přivedlo až kvílení brzd a záblesksvětla. Ale jak říkám, k ničemu to moc nebylo. Ucítil jsem náraz a potom...už nic.

... Konec ...

Ne, dělám si srandu, další kapošky se snad brzy dočkáme :D