Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 48.

Došel jsem k Nerovi a připadal si jak žebrák. Můj milovaný kamarád byl ale vstřícný a nadšeně mě uvítal, že si alespoň užijeme večer. Já byl ale zralý akorát tak do postele. Ať už pro účinky vodnice nebo pro tu ne zrovna dobrou náladu.

„To bude na víc jak jednu noc, než to opraví," poznamenal, když jsem mu řekl, co se stalo, „Ale nikoho nečekám, tak se tu ciť, jako doma," usmál se.

„Asi... Dík," odvětil jsem nepříliš nadšeně, ale úsměv jsem mu oplatil. Nebýt něj, vážně netuším, kam bych šel.

„Umm... Víš něco o výchově psů?" koukl na mě nejistě.

„Psů...? Ne, proč?"

„Sestra si ke mně hodila svoje štěně, protože jela na dovolenou do Francie a já se mám starat... Nevím, co si s tím malým satanem mám počít..."

„Já mám zkušenosti jenom s kočkou... Kde je?" optal jsem se zvědavě. Nemůžu říci, že bych neměl psy rád, kor štěňata.

„Zavřel jsem ho v pokoji, abych měl chvíli klidu..."

„Zavírat štěně v pokoji? To asi není moc dobrý způsob výchovy," odfrkl jsem si.

„Uvidíš sám." Došel ke dveřím na konci chodby. Zhluboka se nadechl a otevřel je. Nic jsem tam ale neviděl. Došel jsem k němu blíž.

„Zavřel jsi pořádně?"

„Jo, někde bude." Vklouzl dovnitř a rozhlédl se po místnosti. „Shae, kde jsi? Sha-" zarazil se, „Bože! Vždyť jsme byli na procházce!" Chytl se za hlavu při pohledu na žlutou loužičku, která trůnila na světlém koberci.

„Jak je to dlouho, cos s ním byl venku?" zasmál jsem se. Pak se ale ozvalo podivné zaťupkání a po nohou mi skákal malý bílý maltézáček.

„Máš problémy s takovýmhle zakrslíkem?" rýpl jsem si do Nera a k psovi se sehnul. Psík dál neúnavě poskakoval a začal mi olizoval prsty.

„Zatím se ještě tváří, že je milý, ale počkej za půl hodiny," namítl Nero.

„Pořád je to jen malý skrček."

„Uvidíme... Neobjednáme si k večeři pizzu?" změnil téma.

„Jo, to zní dobře," pousmál jsem se a zvedl se od psa, prsty totálně mokré, „Kde si můžu umýt ruce?"

Nero mi ukázal koupelnu, zatímco šel vybrat nějakou pizzu. Psík váhal, kam se vydat, ale nakonec dal přednost známé tváři. V klidu jsem si tedy omyl ruce a došel za nimi. Pohled na to, jak se Nero přetahuje o kus letáku s nabídkou pizzy se štěnětem byl ale k nezaplacení. Papír ale vzdal svůj boj jako první a pes se jal ho rozcupovat na kousky.

„Ow... Máme omezenou nabídku... Tak kterou?" zeptal se Nero, jak mi podal přeživší půlku.

„Nevím, něco vyber, sním všechno." Mávl jsem nad tím rukou a sebral cucky papíru, které štěně záhy omrzely. Odběhlo někam do kuchyně, ale za pár okamžiků bylo zpátky s plyšovou koulí. Položilo ji přede mě a začalo náruživě štěkat.

„Sestra z něj udělala magora do aportu, uží si to, já jdu zavolat vedle," oznámil Nero a vypařil se.

Shae zavrčel a hryzl do hračky. Pak na mě opět štěkl. Váhavě jsem natáhl k hračce ruku, ale sotva jsem to udělal, skousl ji a začal vrčet. Odtáhl jsem tedy ruku a on hračku uvolnil ze svých čelistí.

„Hmm.." zabručel jsem a rychle po hračce chmátl a zvedl se s ní. Pes hnedle začal poskakovat a loudit, abych mu ji hodil. Vyhověl jsem tedy a on jako raketa vyrazil, aby mi ji záhy donesl zpět k nohám a scénář se opakoval.

Musel jsem se mu takhle věnovat skoro půl hodiny, zatímco si Nero užíval klidu a tvářil se jak všichni svatí. Pak ale konečně dovezli pizzu a já měl tu čest s další nemilou psí vlastností – loudění. Chvíli po nás skákal a pak změnil strategii na smutná kukadla a kňučení. To bylo psychické týrání!

Nero ale zapnul televizi, aby ho přehlušil.

Shae se avšak nehodlal vzdát svého přídělu pizzy bez boje. Vyskočil za námi na gauč a začal se po jídle sápat. Nikdy jsem nezažil Nera tak sprostého, jak když opakovaně vracel psa na zem a ten se neodbytně vracel. Jídlo tím ale uhájil a oba jsme si oddechli, když bylo po pizze a pes konečně přestal s louděním.

Klid ale na dlouho nebyl, chytl ho podivný lízací amok, nevím, jak to jinak nazvat. Vyskočil na gauč a oba nás začal ožužlávat a nadšeně vrtět ocasem.

„Shae fuj! Je to nechutný!" stěžoval si Nero, jak chytl vrtícího se psa a odtáhl ho od sebe. Postavil ho na zem a šel ho uplatit konzervou.

„Sice bych mu neměl dávat dvakrát denně, ale co sestra nezjistí..." udělal si pohodlí a spiklenecky se usmál.

Shae se za námi za pár minut vrátil, ale předchozí neúnavné řádění a plné břicho ho konečně zklidnili a on si lehl a odpočíval.

„Hej," ozval jsem se po chvíli, „Co bys dělal, kdybys... Kdybys zjistil, že tě tvoje holka v opilosti podvedla s někým, koho nemůžeš vystát?"

Nero na mě tázavě pohlédl.

„Tebe podvedla holka?" zarazil se.

„Nemůžeš prostě odpovědět?" zaúpěl jsem. Nero se zamyslel. Bál jsem se, nad kterou z mých otázek.

„No, kdyby mi na ní hodně záleželo, možná bych jí dokázal odpustit a říkal si, že za střízliva by to neudělala, ale...Asi by to mezi námi furt viselo, musel bych na to myslet. Nevím, jestli bych byl dost silný a tolerantní na to, abych se přes to přenesl. Asi ne," odpověděl váhavě.

Pohled jsem sklopil ke svým nohám. Nevěděl jsem, co bych měl udělat. Sice jsem tomu dnes úspěšně utíkal, ale opět na mě ty myšlenky přišly. Akai se mi neozval, i když, co jiného jsem mohl čekat. Nikdy jsem nechápal, co se mu honí hlavou, natož pak, jak zareaguje v tomhle případě.

Vybavil se mi zase jednou chuděra Leon na lůžku. Tušil jsme ale, že Shiro stejně neskončí, už jen z toho důvodu, že se Akai za tu dobu o něco zklidnil. Ale hlavně, pokud proti němu nesl takovou křivdu, jak to vypadalo, a vyhýbal se mu, pak byla jen malá pravděpodobnost, že by si s ním šel popovídat teď. Spíš sváděl vinu na mě – a taky tam ležela. Kdybych se neopil...

„Nechceš se o tom svěřit?" zeptal se mě Nero, přičemž mi nepříjemně připomínal psychology z filmu.

„Ne, není to až tak hrozný, jak si asi myslíš," pousmál jsem se a zvedl, „Půjdu se osprchovat."

Nero jen váhavě přikývl s tím, ať si vezmu ručník z police.

Ráno jsem byl dost nevyspalý. Neměl jsem ten komfort jako Nero, že jsem se mohl zavřít v pokoji. V sedm ráno už po mně rajtoval pes. A o co to bylo ještě horší, odpoledne jsem musel zase do práce.

Zaúpěl jsem a celý se schoulil pod deku, která byla jedinou překážkou mezi mnou a malou bílou fúrií.

Ještě včera večer jsem se zhrozil nad tím, že jsem potřeboval obměnit čočky a ty byly samozřejmě u mě doma, takže jsem zase jednou špatně viděl, což se pro mou práci moc nehodilo. Ale měl jsem problémy na dálku, tak lístky s objednávkami snad napíšu a přečtu. Na roznos jsem už dobrý zrak tolik nepotřeboval.

Poté, co jsem se osvobodil ze spárů psa, jsem ho dovedl k Nerově pokoji a otevřel dveře, aby si milého probuzení taky trochu užil. Shae se rozhodl se mnou spolupracovat. Alespoň nějaká zábava po ránu, když už mě čekalo tak záživné odpoledne...

Nebojte, v příští kapitole se nám zase zjeví obluda Akaiovská... ^^