Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 42.

„Co?"

„Dělám si srandu..." Co?!

„Huh?"

„Není to moje dítě, jen ji hlídám a přišlo mi to jako dobrý způsob, jak si z tebe vystřelit." Koukal jsem na ni, jako by spadla z višně. Jako vážně?!

„Chtěla jsem ti připomenout, abys nepil a nosil ochranu," usmála se nevinně a poplácala mě po hlavě jak nějakýho psa. Skoro jsem ji v tu chvíli zaškrtil. Zůstal jsem jen u vražedného pohledu a zvažoval pro a proti vraždy. Tohle bylo ale moc veřejné místo.

„Nejradši bych ti zakroutil krkem," zavrčel jsem vztekle.

„Ale prosimtebe, o tolik zase nejde."

„Nejde? Málem jsem měl infakrt! Tohle jsou blbý vtipy, do hajzlu!" Zvedl jsem se a vztyčil se nad ní, přičemž jsem zneužil asi pěticentimetrového rozdílu mezi námi. Usmívala se jak měsíček na hnoji. Holčička se jí schovala za nohu a bojácně mě sledovala. Super, už děsím malé děti...

„Dobře, promiň, znáš mě. Půjdeme tedy na to jídlo?"

„Mám žaludek jak na vodě. Jen těžko něco sním..." odsekl jsem.

„Alespoň si dáš něco k pití, pojď." Chytla mi ruku a nekompromisně mě vtáhla dovnitř do restaurace. Holčička poslušně cupitala vedle ní.

Dotáhla nás ke stolu pro čtyři a posadila holčičku. Sedla si vedle ní a já se pak neochotně usadil naproti René. Rozhlédl jsem se. Toužil jsem jít domů, dát si dlouhou koupel a mnohem delší spánek.

„Čí dítě to je?" zeptal jsem se po chvíli. Trochu jsem se obával, jestli náhodně nesebrala něčí dítě na ulici. Po tom šoku před chvílí bych se ani nedivil.

„Sousedky. Musela na dva dny odjet a nemohla ji vzít s sebou. Ale tak co, není to špatná brigáda," pokrčila rameny a s úsměvem poděkovala za jídelní lístek, co nám donesli. Tay jsem zamumlal cosi jako „Děkuji" a rovnou si k pití objednal raději jen vodu – co kdyby přišla s něčím dalším?

Ale jak jsem to tak prolistovával, dostal jsem najednou chuť zchladit nervy něčím sladkým, tak jsem si objednal velký zmrzlinový pohár, čemuž se René zasmála a sama si poručila steak. Velký apetit k večeru. Holčička se musela smířit s palačinkami.

Kupodivu jsme ani dlouho nečekali a donesli nám to najednou. Když jsem to tak viděl, ten steak nakonec nevypadal tak špatně... Jen jsem si povzdychl a pustil se do sušenky zapíchnuté ve šlehačce. Přitom jsem stočil pohled k holčičce, co zkoumavě dloubala do palačinek dobré dvě minuty, než konečně ochutnala. Rozzářily se jí oči a začala se ládovat.

„Roztomilá, viď?" optala se mě znenadání René pobaveně. Mírně jsem sebou cukl a jen jí věnoval letmý pohled, než jsem se raději dál věnoval své zmrzlině.

„Pověz, co bys dělal, kdyby to byla pravda?" ozvala se opět po chvíli. Pokrčil jsem rameny.

„DNA testy. A kdyby to vyšlo, že je moje, tak... nevím... Posílal ti alimenty?" Koukla na mě jak na blba. Docela jsem se bál, že do mě tu vidličku bodne.

„Žádný kontakt ani nic?"

„No... To asi jo, ale..." Jak jí vysvětlit situaci bez toho, aby se mi vysmála, že jsem... bisexuál?

„Ale?"

„No, řekněme... Jsem v jaksi... komplikovaném vztahu a ta... osoba... by to neskousla..." vysoukal jsem ze sebe váhavě.