Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 13.

Nakonec jsme tam skejsli na dlouhé čtyři dny a za tu dobu mi začínalo být z těch jídel vážně šoufl. Ale chodil jsem navštěvovat Akiru, když jsem uznal, že to ujdu. Ta se předposlední večer probrala a byla veselá a potřeštěná jako vždy, zdálo se, že si na tu nehodu vůbec nepamatuje. Mrzelo mě to, mohlo by to dostat Akaie za mříže. Ten za mnou naštěstí nebyl ani jednou. Netušil jsem, jak to ale zvládnu, až ho příště uvidím. Ten hajzl mi úplně ruinoval život.

Pustili nás až k večeru. Vzhledem k tomu, že jsem se nechtěl vracet domů a k Renovi a ostatním jsem to měl daleko, nabídl se Leon, že mě nechá přespat u sebe. Vskutku vřele jsem souhlasil.

Leon bydlel sám. Měl jen pronajatý pokoj na místní koleji, nic velkého, ale stačilo to. Pocházel totiž z jiného města, zřejmě i on chtěl trochu klidu od famílie. Rozhodl jsem se, že si z něj vezmu příklad a odstěhuji se daleko od Akaie, klidně do nějakého jiného města a budu dojíždět, jen abych měl klid.

Večer probíhal podobně jako ty v nemocnici. Spousta výtlemů. Měl skvělé videohry, kterými jsme propařili celou noc. Tolik k mému zdraví. Ale nevadilo to, protože byla neděle, takže jsme spali do oběda, pak si objednali pizzu a zase pařili. Na takový život bych si dokázal zvyknout. Leon byl přesně ten typ člověka, kterého bych chtěl mít za nejlepšího kámoše. A dobře se mi s ním zapomínalo na Akaie.

V pondělí ráno jsme ale oba neochotně vyšli ven a vrátili se do toho krutého světa se jménem škola s harpiemi v kabinetech a schody dlouhými celé míle. Alespoň, že jsme měli omluvené testy. I v pondělí jsem přespal u Leona a psychicky se připravoval na tělák. Sice jsme nemuseli cvičit, ale stejně jsme museli sedět na lavičce nebezpečně blízko hřišti.

Již jsem měl své milované červené čočky, takže jsem krásně viděl, když se Akai objevil se spolužáky ve dveřích. Odvrátil jsem se, než si mě stačil všimnout. Leon se na mě usmál a vytáhl mobil. Chvíli na něm něco hledal a pak mi ukázal video, které natočil ve fyzice. Nutno poznamenat, že náš fyzik je blázen a myslím to doslovně. Na videu šachoval rukama a vykládal látku, jako by vyvolával Satana. Dnes dopoledne mě z toho málem trefilo a i teď jsem se chytl záchvat smíchu. Ani Leon to nevydržel. Tělocvikář nám věnoval nemilý pohled, ale neřešil to, asi si řekl, že jsme od té nehody nemocní na mysli.

„Tys to fakt natočil?" vysoukal jsem ze sebe a snažil se uklidnit.

„To si piš, to je epické!" Ani jemu to uklidňování moc nešlo.

Učitel očividně usoudil, že míčové hry můžou být zdraví nebezpečné a raději dal přednost gymnastice, z čehož nebyl nikdo, až na mě, nadšený. Hrazda, kruhy a koza. Nic pekelného, ale stejně záhul, vzhledem k tomu, že to byla dvouhodinovka. Celou dobu jsem dělal vše proto, abych se nemusel dívat na Akaie. Neměl jsem chuť na toho hajzla ani pomyslet. Cítil jsem ale, že jeho pohledy se do mě nemálo často zabodávají.

Po konci druhé hodiny jsme si museli zacvičit alespoň tím, že jsme uklízeli náčiní, zatímco ostatní se šli převléci. Byla poslední hodina, takže mířili hned domů. No ale nebyla to procházka růžovým sadem. Rozmontovat a sklidit hrazdu byla vskutku práce hodná Einsteina. Zabralo nám to docela dlouho. Než jsme skončili, všichni byli pryč. Hodili jsme všechno do skladu, nebo jak bych to měl nazvat, a spokojeně se rozhlédli kolem.

„Máme hotovo, kolego," usmál se Leon a poplácal mě po zádech. Naštěstí mě ty jizvy už tolik netrápily.

„Heuréka," ušklíbl jsem se a pohlédl z okna. Před školou postával Akai a vybavoval se s holkama ze svojí třídy. Najednou se mi nechtělo tolik chvátat.

„Ani se mi nechce domů... U tebe už přespávat nemůžu, takový příživník zase nejsem," ušklíbl jsem se. Leon si stoupl vedle a taky pohlédl ven.

„Nechceš se vracet kvůli němu, co?" zeptal se a pozoroval Akaie.

„Je to hajzl, nemá v sobě špetky lidskosti..." zabručel jsem a odvrátil jsem od okna. Leon mě chytil za rameny a obrátil k sobě.

„Co kdybys zůstal bydlet se mnou? Je tam dost místo pro nás oba..." usmál se na mě. Zaváhal jsem. Ta nabídka rozhodně byla lákavá.

„Mohlo by to být zajímavé..." řekl jsem váhavě.

„A víš ty co?" úsměv se mu ještě rozšířil, „Někoho, jako jsi ty, jsem přesně hledal."

„Jak to myslíš?" tázavě jsem na něj pohlédl. Měl jsem špatný pocit.

„Tak jak to říkám," zasmál se a bez okolků mi vtiskl pusu. Jen jsem vyvalil oči a moje jediná myšlenka byla What the fuck?! Odtáhl jsem se od něj a koukal na něj jak na idiota.

„Ale no tak, netvař se jak nějaká stará panna!" zasmál se a objal mě, „Jsi přesně můj typ!"

Jak já k tomu přijdu? Jsem snad magnet na gaye nebo co?! Vykroutil jsem se mu a odstoupil od něj.

„No, bohužel to není oboustranné," odsekl jsem. Leon si mě prohlížel a já doufal, že se zasměje a řekne něco ve stylu, že jsem mu na to skočil. Našpulil rty a povzdechl si.

„Jo, vím, co si o mě myslíš, ale jeden tomu těžko pomůže..." zamumlal. Můj pohled ala Ejhle, idiot! byl zpátky.

„No, koukám..."

„Taigo..." Očividně nenacházel slova.

„Nepůjdeme raději domů?" usmál jsem se nepříliš upřímně. Leon si mě upřeně prohlížel. Nebylo to nic příjemného.

„Ne, myslím, že bych to chtěl dořešit..." odvětil zamyšleně.

„No, tak si trhni," zavrčel jsem, veškerá vlídnost v háji, „To je moje řešení." Nuž, očividně se mu moc nezamlouvalo. Přešel tu mezeru mezi námi, sevřel mi tvář ve svých dlaních a věnoval mi dlouhý polibek, pak mě i kousl do rtu, když jsem mu nechtěl přistoupit na francouzáka. Nějako mi ujela ruka a můj drahý kamarád dostal pěstí. Nebyl to neporazitelný hajzl jako Akai, takže jsem ho srazil, byl to příjemný pocit.

Ale nebyl úplně blbý. Docela snadno mi podrazil nohy.

„To sis mohl odpustit..." Věnoval jsem mu jeden z mých nejchladnějších pohledů a začal se škrábat zpátky nahoru. Chytl mě a stál zpět na zem. Opřel mě o matrace a nevesele se usmál. Ten úsměv mě donutil zaváhat. Co se mu asi tak honí hlavou? Leon se zdál být poněkud složitější případ než Akai. Už jen proto že jsme k němu nechtěl být hnusný.

„Taigo?" pohlédl mi do očí a zaváhal, „Nemůžu?"

„C-co nemůžeš?" Snažil jsem se od něj dostal co nejdál. Sedl jsem si nahoru na žíněnky a on se postavil a položil vedle mě ruce tak, abych neutekl.

„No, všechno... Být s tebou?"

„Žvatláš jak ženská..." prohlásil jsem.

„No, alespoň nemusíš mít pocit, že čelíš klukovi," ušklíbl se nepříliš radostně. Tohle nebylo jako s Akaiem. Tenhle magor se mi snažil tónem i pohledem zapůsobit na svědomí, abych ho nedokázal odmítnout.

„Tomu nepomůžeš," ujistil jsem ho.

„To asi ne," zasmál se a opět se ke mně sehnul až moc blízko. V očích měl nečitelný pohled, který se mi vůbec nelíbil.

„Vážně bys toho měl nechat, nepřeháněj to," odstrčil jsem ho. Moc se mu nechtělo.

„Tak alespoň naposled," nevinně se usmál a políbil mě. Na můj vkus to nemusel tolik prodlužovat. Pak se ale konečně odtáhl a já se co možná nejrychleji postavil a vzdálil se od něj.

Ode dveří se ozvalo prasknutí žvýkačky.