Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 22.

Váhavě jsem na něj pohlédl. Nekoukal na mě, ale přímo před sebe.

„Ani nevím. Nejspíše se jen zeptat, proč jsi utekl. A vidět tě, tři roky jsou dlouhá doba." Byl jsem překvapený.

„Jeden by řekl, že na mě budeš i po třech letech nasraný," ušklíbl jsem se. No, pro mě to rozhodně platilo.

„Jsem. To je fakt."

„Aha...no..." Trapas.

„Ale ne tolik, jak bych chtěl."

„To je bod pro mě, ne?" zeptal jsem se nevinně.

„Ani ne."

„Ts... Jestli je to vše, už bych šel domů, bolí mě nohy a chce se mi spát."

„Až přijde něco jiného, klidně si tě najdu, neboj." Na chvíli zas vypadal jako starý Akai, ale v mžiku to zmizelo.

„Děkuji za ujištění..." Nechal to bez komentáře. Zahnul jsem doleva, směrem k domu, ale on šel furt se mnou.

„Já tě nezval dovnitř..."

„Taky tam nejdu..."

„Ta proč mě sleduješ?"

„Asi proto, že tímhle směrem taky bydlím." No super. Lepší to být už nemohlo. Naštěstí nebydlel hned vedle, ale o ulici dál. Ne že by to byla nějaká extra výhra. Takhle skončil můj tříletý klid.

Naštěstí musel chodit z domu brzo, aby stihl autobus do školy, takže jsme se nepotkávali. Doma jsem býval nejspíše dřív, vzhledem k jeho dojíždění. Ale práce byla něco jiného. Nebýval tam každý den, ale čas od času se stavil. S kámošem nebo sám. Moc jsme nenamluvili, bylo to spíš takové... divné. Ale byl jsem rád, že se nevracíme k našemu vztahu před třemi lety.

Přesto mě nutilo přemýšlet, proč furt chodí ke mně do práce. Aby mě viděl? Těžko. Aby měl jistotu, že jsem nepláchl? Dost možná. Aby si zjistil, kdy mám směny? To se potvrdilo tři týdny po našem rozhovoru.

„Máš po práci čas?" zeptal se mě, když platil.

„No... jo..." řekl jsem překvapeně.

„Tak já na tebe v sedm počkám." Zvedl se a šel pryč. Zaraženě jsem za ním hleděl. Cítil jsem něco špatného ve vzduchu.

Opravdu v sedm přišel a čekal na mě před restaurací. Váhavě jsme k němu došel. Ani se neobtěžoval s pozdravem a vykročil. Po chvíli váhání jsem ho dohnal.

„Děje se něco?" zeptal jsem se po chvíli.

„Otec ti posílá dopis."

„O co jde?"

„Nevím, neotvíral jsem ho." Věřil jsem tomu, že dřív by toho schopen byl.

„Jo... Ty jsi mu řekl, že jsi se mnou v kontaktu?"

„Jo, vadí ti to?"

„Teď už je to jedno..." V tu chvíli mě spíše znervózňovalo, že budu muset jít k němu do bytu. Jako by mi ten dopis nemohl donést do práce... Ale co, teď už jsme byli víceméně cizinci, ne? Zdálo se, že konečně dospěl alespoň trochy rozumu... Snad.

Bydlel v skromném domku pro čtyři rodiny. Zvenku moc velký nepůsobil a vevnitř to bylo podobné. Chodba byla úzká, ale udržovaná. Domy v téhle oblasti měli tendenci vypadat zvenku jako barabizny a vevnitř být vcelku moderní.