Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 54.

Do not kill me, please. Já sama mlátila hlavou do zdi nad touto kapitolou víc než dost, ehm ^^"

Ráno jsem se vzbudil hezky zamotaný v peřině a zase jednou nalepený na Akaie, který měl půlnoc. Ze včerejška mi po sexu utkvěla v paměti jen koupel a jak jsem se s Akaiem zase jednou shádal o peřinu. Nakonec jsem o ni byl zcela připraven. Smiloval se nade mnou, až když jsem usínal schoulený, abych šetřil teplo.

Zamyslel jsem se, jak se nejlépe vyprostit a nevzbudit ho u toho. Opatrně jsem se odsunul a začal se vymotávat z deky. Už jsem byl skoro na svobodě, když jsem pohlédl na Akaie, který mě rozespale sledoval.

„Dobré ráno..." řekl jsem po krátké výměně pohledů. Akai si povzdechl a odhrnul deku. Oba jsme se zvedli. Akai zamířil do koupelny a já postavil na kafe, abych se probral. V klidu jsme posnídali a pak jsem se vypařil. Stavil jsem se domů, kam už byl povolený vstup, převlékl se do něčeho jiného, chvíli pobyl na laptopu a pak razil zase do práce, celý natěšený na nejbližší volno.

Byl jsem docela rád, že jsem se minul se Shirem a vypadl jsem dřív, než stihl nastoupit. Vzhledem k tomu, že jsem nikam nechvátal, jsem si dal zastávku do kadeřnictví. A i když jsem si tam mezi těmi všemi ženskými připadal blbě, přežil jsem to a měl jsem zpátky své milované černé vlasy.

Nadmíru spokojeně jsem zamířil domů, kde jsem se nadšeně přivítal se svým gaučem a udělal si revizi přeživších potravin. Můj duševní klid ale neměl dlouhého trvání. Mohl jsem být doma tak půl hodiny, když mi začal vyzvánět telefon. Už jen to, že volal Akai bylo podezřelé. Nuž což, zvednul jsem to.

„No?" houkl jsem.

„Můžeš sem přijít? Nejlépe ihned?" Zněl divně. Zněl dokonce děsivě.

„J-jo, stalo se něco?" odvětil jsem váhavě, ale zůstalo to bez odpovědi, protože zavěsil. Měl jsem hodně špatný pocit, ale i tak jsem se zvedl a došoural se až k němu. Zazvonil jsem a čekal, až dojde otevřít. Neměl jsem moc chuť se tam vetřít, když jsem nevěděl, co mě čeká.

Nemusel jsem čekat dlouho. Akai otevřel a probodl mě jedním ze svých nejchladnějších pohledů.

„C-co se stalo?" vysoukal jsem ze sebe neklidně.

„Pojď dál." Opět mě nechal bez odpovědi, což posílilo mé podezření a nejistotu ještě víc. Raději jsem ale poslechl a došel za ním do obýváku. Na stole měl položený laptop a vyčkávavě na mě hleděl. Pokynul mi, ať jdu za ním. Vyhověl jsem mu a pomalu se usadil vedle. Vzhlédl jsem k němu tázavě.

„Dostalo se mi do ruku něco, co by sis měl pečlivě vrýt do paměti a ušetřit si podobné věci v budoucnu."

„Řekneš mi už, o co jde?" opáčil jsem trochu nevrle. Akai ze mě spustil ledový pohled a pár okamžiků se věnoval laptopu. Dal na celou obrazovku nějaké video. Jestli jsem předtím měl strach, teď se to mnohokrát znásobilo. Neklidně jsem těkal pohledem mezi obrazovkou a Akaiem, ze kterého vyzařoval ledový klid v tom nejděsivějším podání.

Konečně mě přestal napínat a video pustil. Záběr na kameře byl v podivném úhlu, alespoň z počátku. Jen pár sekund po podivném začátku videa se v záběru objevila ruka a ať už to bylo točeno na cokoliv, kamera se dostala do roviny se zemí.

Netrvalo dlouho, než jsem poznal Shirovu ložnici. Polil mě studený pot. Na posteli ležela rozvalená osoba, ve které jsem bezpečně poznal sebe. Musela to být ještě ta noc, kdy jsem se opil. Začal jsem se zvedat.