Zabiju tě, bratříčku!

Kaptiola 36.

Sundali mi obvazy a já se dostal do víru učení a dohánění, obíhání, vyřizování a už si ani nepamatuju co všechno. Spal jsem asi jen čtyři hodiny denně a byl totálně na maděru. Jeden by řekl, že při tom všem bych měl na to, co se stalo s Akaiem zapomenout, ale nešlo to. Když už se mi podařilo usnout, byl to buď tvrdý spánek beze snů, nebo jsem byl příliš unavený na to i spát a ve stavu, kterému ani nelze říci spánek jsem vídával Akaie. Učit se bylo až moc náročné a moje myšlenky se nemálokrát stočily k němu.

Práci jsem se vyhýbal, co to šlo, ale peníze nejsou věčné a co bylo horší, zjistil jsem, že jsem si nechal peněženku u Akaie. Naštěstí jsem ale měl kartu doma.

Spánku jsem se vzdal na pár dní téměř definitivně. Vydržel jsem akorát tak do přezkoušení a po něm jsem odpadl a prospal skoro dva dny. Byl to... ráj. Ale co jsem vstal, musel jsem zas do práce, což tak krásné nebylo, ale alespoň jsem se na to vyspal.

Za celou tu dobu jsem se nezmohl na to promluvit si se Shirem, byť se on snažil. Pak pochopil, že sotva stojím a dal mi pokoj. Dneska jsem na něj ale po práci počkal. Tvářil se překvapeně.

„Už je všechno v pohodě?" zeptal se, jak jsme šli ven.

„Po přezkoušení a krásném dlouhém spánku," odpověděl jsem.

„Co s tebou vlastně bylo? Jen nám v práci řekli, že jsi měl nehodu a nic víc..." koukl na mě.

„No, tak to taky bylo..." pokrčil jsem rameny. Šli jsme si sednout do hospody o blok dál. Docela jsem ten alkohol uvítal.

„Vypadáš hrozně," poznamenal po chvíli ticha.

„A kdo by nevypadal? V posledních dnech jsem ani nespal... Už nikdy se tak nezruším."

„A co se ti vlastně stalo?"

„No... Je to hloupá záležitost... Vlítl jsem pod auto..."

„Pod auto? Nemá v tom prsty Akai..?" zamračil se.

„Ne, jen moje blbost," ušklíbl jsem se. To, že jsem zdrhal před Akaiem, vědět nemusel.

„Když to říkáš..." napil se, „No..." zaváhal, „A Akai...?"

„Co s ním?"

„Od něj se asi nedá čekat, že by ti dal pokoj, ne?"'

„Vlastně..." zaváhal jsem, jestli se s tím chlubit, ale pak jsem to nakonec řekl: „Mě poslal do háje a už mě zřejmě nechce vidět..."

„Jak se ti to povedlo?" zeptal se překvapeně.

„To máš fuk." Hodil jsem do sebe zbytek pití a nechal donést další.

„Když myslíš." Očividně chtěl slyšet víc, ale neměl jsem chuť se o tom bavit. Pořád se mi to převalovalo otravně v hlavě. Pořád jsem cítil výčitky, ale on byl ten, kdo se choval jako idiot. Kdo na potkání chrápal s každým a pak měl ještě nervy zkoušet to se mnou. Nedokázal jsem pochopit, jak jsem z toho mohl být tak vykolejený. Vážně ne.

„Neměl bys to s tím pitím tolik přehánět," poznamenal.

„Už jsem nepil hrozně dlouho..." odfrkl jsem si a pil dál. Potřeboval jsem zase jednou pustit Akaie z hlavy.

Shiro na mě chvíli hleděl a pak se jen ušklíbl a taky začal pít.

Pili jsme až do dvou do rána, ale pořád jsem se nemohl dopít do úplné nevědomosti. Motal jsem se a byl v povznesené náladě, ale pořád jsem do jisté míry vnímal, co se děje.