Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 8.

Přitáhl jsem si deku k bradě a dál uždiboval rohlíku s máslem. Jedl jsem ho doslova po drobečkách, protože jinak by se ta scénka musela zopakovat. Přesto mi to ale přišlo vtipné. Musel jsem se uculovat, když jsem si vybavil Akaiův výraz. Zakuckal jsem se a přitom se bránil smíchu.

Bohužel to ale mělo i svou stinnou stránku. V pračce se pralo Akaiovo oblečení a on teď v Renových hadrech seděl naproti mně a nenávistně na mě hleděl. Mlčel ale, což jsem se divil.

Ren, sedící vedle mě, do mě strčil. „Tak co, už se vymáčkneš, co se stalo? Víš, jaké bylo úsilí René uklidnit? Ještě teď pění v pokoji."

„Noó! Dělej Taigo!" zamrkala na mě Akira, „Takhle naštvanou jsem ji ještě nezažila, povídej!" Vyčkávavě se ke mně naklonila.

„Nechtě mě žít..." zabručel jsem a pokračovat v jídle.

„Nikdo tě nevraždí, tak mluv!" nenechal mě Ren na pokoji, „Že ty ses s ní vyspal? Oba jste byli na mol a nevěděli o sobě. Vzhledem k tomu, že nikdy neměla kluka bych se nedivil, kdyby tak vyváděla."

„To né! Že né, Taigo mluv! Že né?" zaútočila na mě a tahala mě za vlasy.

„H-héj!" snažil jsem se bránit, ale jen jsem jí namazal máslem.

„Fuj!" začala se o mě otírat. Po dlouhém boji jsem ji konečně odstrčil, rohlík ležel na dece.

„Tak ti děkuju, moje snídaně..." povzdechl jsem si.

„Nemáš se bránit! Tak už povídej, šuup, povídej! Spal jsi s ní?"

„Sám si nic nepamatuju..." řekl jsem vyhýbavě.

„Takže spal. Gratulace, kamaráde, ale příště si vyber někoho jiného, než René," ušklíbl se Ren a poplácal mě chvalitebně po zádech. Au! Trhl jsem sebou a obrátil se tak, aby mi na záda nemohl.

„Co je? To tě tím páčidlem vzala přes záda nebo co?" odtáhl se.

„Hrm..." zabručel jsem do deky, kterou jsem si opět vytáhl až k nosu.

„Hm?" ozval se Akai konečně, „Copak se ti stalo se zády, bratříčku? Vypadá to, že to hodně bolí." Zněl rádoby soucitně. Tvářil se klidně, ale já mu na očích poznal vztek. Byl hodně popuzený a dusil to v sobě jak jen mohl. To nebylo dobré.

„Neprojevuj se..." zabručel jsem odměřeně.

„Nemůžu mít starost o bratříčka?" falešný úsměv, „Tak copak máš se zády, Taigo, hm?"

Akira se toho hned chytla. „Úkaž zádá!" nakázala.

Opřel jsem se. „Nechcu, nic s nima nemám, nejspíš jsem včera hodil tlamu..." pokrčil jsem rameny.

„No právě, bůh ví, cos včera dělal, úkaž záda a hned!" Ukázala na mě jak nějaká profesorka. Vyplázl jsem na ni jazyk. Ani za nic. Probodl jsem Akaie pohledem, ale on se nevinně usmíval. Což mu to není ani trochu blbé?!

„Taigo," ušklíbl se Ren, „Trest za to, cos udělal naší drahé René!" S nebezpečným úsměvem se ke mně natáhl. Měl jsem špatný pocit a právem. Vrhl se na mě a začal se se mnou prát a snažil se mi dostat pod triko. Brzy se přidala i Akira, nebylo to moc snadné, ale bránil jsem se, co to šlo. Akai nás sledoval. Netvářil se škodolibě, jak bych čekal, spíš ještě víc popuzeně. Co ho tak žere?

„Héj, dej ty ruce pryč!!" Už se jim podařilo servat mi deku, ale triko jsem si držel. Nemohl jsem je nechat, aby to viděli... Ren se mě snažil znehybnit a držet mě, ale bránil jsem se docela obstojně, neměl takovou sílu jako Akai.