Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 52.

Bolest ale po chvíli ustoupila, tak jsem se mohl plně věnovat podrážděnému pohledu.

„To zase bylo co?" zavrčel jsem pod jeho navýsost spokojeným pohledem.

„Menší zadostiučinění."

„Jsem rád, že je ti dobře," zavrčel jsem nespokojeně.

„Nezdá se, že by ti to nějak ublížilo, jsi výřečný, jako vždy," odfrkl si. Ještě chvíli jsem ho propaloval pohled, než jsem ze sebe dostal otázku, co byla dost na místě.

„Co bude teď?"

„Hm? Copak by mělo?" Zase začínal s touhle mluvou, to se mi moc nelíbilo.

„Nevím, proto se ptám."

„A co bys rád slyšel za odpověď?"

„Nevím, ptám se..." Už jsem zase začínal být nevrlý. Akai se také nezdál býti moc spokojený s mou odpovědí, ale nekomentoval to.

„Slyšel jsem, že tě na pár dní vystěhovali, kde teď přespáváš?"

„U kámoše."

„Hm..." zamručel v odpověď.

„Co? Chceš se mě snad ujmout jak toulavého psa?" odfrkl jsem si. Až když jsem to vypustil z tlamy došlo mi, co za debilovinu jsem řekl. Bylo to bolestně cítit i na tom skeptickém pohledu, co po mně hodil. Raději jsem už pomlčel.

„Chtěl by ses u mě zase ubytovat?" povytáhl obočí.

„To jsem neřekl..." odvětil jsem vyhýbavě.

„Ta otázka na to poukazovala."

„Ty ses ptal, kde přespávám."

„Ano a tys mi odpověděl, a?"

„Tvářil ses divně."

„To má být důvod?" uchechtl se. Upřímně, u Akaie byla větší šance, že se vyspím, ale něco takového jsem si nemohl dovolit vypustit z úst. Po chvíli ticha si Akai povzdechl.

„Bylo by nevhodné, kdybych tě teď odmítl že?" pousmál se poněkud trpce. Já na něj tázavě pohlédl.

„Jestli chceš, můžeš u mě klidně přespat. Podle zpráv by ti už zítra měli opravit barák," sdělil mi.

„Jo? Nějak jsem nestihl si to zjistit..." zamumlal jsem.

„Půjdeš nebo ne?"

„Em, já n-" zarazil jsem se, nechtěl jsem ho teď odmítnout, „Jo... Jen budu muset Nerovi zavolat."

„To zvládneš cestou," nakázal a rozešel se. Krátce jsem zaváhal a vytáhl mobil. Doběhl jsem ho a mezitím vytočil Nera. Trvalo mu docela dlouho, než to zvedl. Řekl jsem mu, že přespím jinde a popřál mu hodně štěstí se psem, na což se mi dostalo útrpné vylíčení toho, jak mu roztrhal studijní materiály z loňska. Uklidňoval jsem ho, že to nějak zvládne a pak se s ním rychle rozloučil, protože už jsme byli na místě. Sjel jsem pohledem trochu zvídavě k Akaiovi, který vylovil klíče a otevřel. Prošel jsem za ním dovnitř a ihned zaměřil pozornost na bílou srst, která se mi propletla pod nohama. Zvedl jsem Shiro do náruče a začal ji ihned drbat. Z její strany se mi dostalo spokojeného vrnění.

„Měl by ses jít raději vykoupat a vzít si něco suchého..." poznamenal Akai. Vzhlédl jsem k němu.

„To mi budeš muset zase něco půjčit." Postavil jsem Shiro na zem a došel k němu.

„Tak si tam vlez, něco ti donesu," odvětil bez nějaké vedlejší poznámky, co bych od něj normálně čekal. I já jsem si tedy ušetřil zbytečné řeči a jen pokývl. Zalezl jsem do koupelny a napustil si vanu. Bylo příjemné zbavit se vlhkého oblečení a ponořit se to vlažné vody.

Akai si dal na čas. Už jsem se začínal strachovat, že se na mě vykašlal, když se konečně otevřely dveře. Otočil jsem k němu tvář.

„Dík..." zamumlal jsem, když na pračku hodil slíbené oblečení. Pohlédl na mě a pár okamžiků mlčel, než došel až k vaně a natáhl ke mně ruku. Podezřívavě jsem ho sledoval, jak mi projel prsty vlasy.

„Měl by ses obarvit, vypadá to hrozně," odfrkl si nakonec a ruku stáhl.

„Plánuju to..." odvětil jsem a sledoval ho, jak vyšel ven. Divné...

O deset minut později jsem byl už venku ve vypůjčeném oblečení, které na mě trochu viselo. Akai mi sdělil, že jestli mám hlad, mám si něco vzít a sám se šel umýt.

Spokojil jsem se s rohlíkem a uvelebil se v obýváku. Jen těžko jsem si přiznával, že mi to těch pár dní dost chybělo.

„Budeš ještě vzhůru?" zeptal se Akai, co vylezl ven. Vlasy měl ještě mokré a lepily se mu k obličeji.

„Ty už jdeš spát?" zeptal jsem se překvapeně.

„Dlouhý den," odvětil jen a pokrčil rameny.

„Jo, to jo..." Zvedl jsem se a protáhl. Došel jsem do ložnice a sedl na postel, která mi byla známá stejně dobře, jak má vlastní. Nespokojeně jsem zabručel nad tou nemístnou nostalgií a raději si lehl. Akai přišel o chvíli později, bez jediného slova ulehl vedle a táhle vydechl. Mlčky jsem ho sledoval, jak se přetočil na bok zády ke mně a usínal. Ale na mysl mi přišla jedna otázka, která mě nenechala v klidu.

„Akaii?" ozval jsem se nejistě, „Proč jsi chtěl Shirovi... požehnat?" Dlouho bylo ticho, ale bylo mi jasné, že mě dobře slyšel.

„Abych mu smyl ten vítězoslavný úsměv z ksichtu."

„Eh? Co to na tom mění?" Akai se otočil ke mně čelem a zabodl do mě pohled.

„Už jsem ti nejednou řekl, že ty nejsi ten, komu se chce mstít."

„Tak se se mnou vyspal, aby tě namíchl?" odfrkl jsem si.

„Už to tak vypadá." Nechtěl jsem o tom přemýšlet, ale furt se mi to vracelo. Podrážděně jsem cosi zabručel.

„Kéž by to zůstalo jen mezi vámi... Dobrou..." zahučel jsem a zavřel oči. Cítil jsem na sobě jeho pohled, ale ignoroval jsem to. Ten den jsem už tak moralizoval víc než dost.

V posteli jsem se zase jednou válel až do devíti, kdy jsem musel vstát, rychle si něco vzít k jídlu a valit do práce. Akai, který vstal dobré dvě hodiny přede mnou, mě jen zaujatě sledoval, jak jsem se rychle spakoval. Hlavní ale bylo, že jsem to krásně stihl a ještě jsem si doběhl zkontrolovat byt, kam byl mimochodem stále zakázaný vstup, ale zrovna to nikdo nehlídal, tak co jsem mohl ztratit, a vzít si čočky. Jak bylo najednou všechno v HD mě ihned hodilo do lepší nálady.

Až po konci směny jsem měl prostor opět prohodit pár slov se Shirem.

„Už máš odpověď?" zeptal se mě nevzrušeně, když se převlékal.

„Pořád nemám já své odpovědi od vás," odpověděl jsem.

„A to jsou?"

„Třeba proč si vyřizuješ účty s Akaiem skrz mě a co se skutečně stalo."

„Svůj part jsem ti řekl."

„Ne vše."

„Nemusíš vědět z mého osobního života vše."

„Pak mě do něj laskavě netahej," zavrčel jsem. Vážně, on s Akaiem se k sobě náramně hodili. Smutný paradox.

„Ani nemusím..."

„Huh?" nechápavě jsem na něj pohlédl.

„Uvidíme se zítra," řekl klidně a zmizel v restauraci, aby nastoupil na svou směnu. Já za ním jen nechápavě hleděl, ale měl jsem špatný pocit, který jsem nedokázal odůvodnit.