Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 17.

Poté, co se situace uklidnila a Leon byl v péči lékařů, jsme zamířili domů. Myslel jsem, že se zklidnil a je OK (alespoň v rámci možností), ale jakmile odhodil tu masku, co měl před zvědavci a záchranáři, bezpečně jsem poznal, že má do klidu daleko. A že tentokrát to nebude Leon, kdo si to vypije.

„Jen pro tvou informaci, mám u tebe laskavost. To, že jsem to neoznámil záchranářům. A hodlám si ji vybrat, počítej s tím," nadhodil jsem. Snad jsem se odvážil doufat, že mi to nějak pomůže. Podíval se na mě jako na idiota.

„Fakt? Jeden by řekl, že budeš rád, že jsem ti ho nezabil," přimhouřil oči.

„To jsem, ale jeden by řekl, že bys nechtěl do lochu."

„Ty bys šel se mnou, měl bys podíl na vraždě."

„Z toho bych se vymluvil."

„Myslíš, že bych nebyl schopný hodit to jen na tebe?"

„To bys neudělal, přece bys mě neposlal samotného do lochu, plného chlapů, kteří neviděli ženu i deset let. Zvláště, když tě pak takhle vytočil jen Leon," ušklíbl jsem se.

„Hm? To už jsi tak moc smířený se svou pozicí? Kdo by to byl řekl?" zasmál se. Tohle nebylo moje vítězství. Dostal jsem chuť praštit ho. A dost silnou.

„A kdo mě tam dotlačil?" zavrčel jsem.

„Já se za to nestydím, to ty děláš ženskou." To už bylo krapet příliš.

„Ženská? Tak když ženská, tak ženská, hajzle!" sykl jsem se kopl ho mezi nohy. Ten jeho výraz byl k popukání. A pro mě nastal čas zdrhat. A to rychle. Moc jsem si ale stejně nepomohl, jen jsem byl první doma. Vzhledem k tomu, že nevlastní máti kamsi šla, vyrazil jsem chvatem ke svému pokoji, ale zas až takovým náskok jsem neměl. Sotva jsem doběhl ke schodům, chytil mě za kapuci a stáhl k sobě.

„To bolelo, bratříčku."

„Taky mělo..." Zašklebil se, otočil mě čelem k sobě a přitiskl ke stěně.

„Doufám, že jsi připravený vynahradit mi ten dnešek, protože budeš hodně platit." Přejel mi prstem po tváři.

„Nemám ti co vynahrazovat."

„Vážně? Byl bych jiného názoru. Zdá se, že si tě ještě musím vychovat."

„Nejsem pes..."

„To je pravda." Sehnul se ke mně a já čekal, že mě políbí, ale on to neudělal. „Ale tohle si pořádně vychutnám."

Ozval se klíč v zámku a otevřely se vchodové dveře. Akai ode mě odstoupil a s úsměvem šel nahoru. Byl jsem v háji.

Dnes večer se vrátil domů otec. Už zase. U večeře, která probíhala docela klidně, jsem se zeptal: „Nejsi doma nějak často?"

„Taigo!" napomenula mě máti.

„No co? Než se s tebou oženil, byl důvod k oslavě, když se doma objevil jednou za měsíc." Ona si to vyložila jako poctu se zarudlými tvářemi na otce pohlédla.

„Vážně?"

„Máme pár nových lidí, tak je víc času," řekl, jako by o nic nešlo. To tak. Už jsem se těšil, až vypadnu z domu. Už jsem si to plánoval delší dobu. Bude to brzy. Hodně brzy.

„To jsem ráda, bylo by to tady bez tebe osamělé." Zářila jak sluníčko. Bylo mi z ní blbě. Vybavil se mi obraz mojí pravé mámy, jak vypadala. Moc se to nestávalo, překvapilo mě to. Tahle mrcha k ní měla daleko. Vstal jsem a odnesl misku.