Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 10.

Silná malátnost ustoupila až doma, kde mě Akai bezohledně hodil na zem v obýváku. Zamžoural jsem na strop a rozhlédl se. Nic se nezměnilo, bohudík. Přesto tohle místo už dávno nebylo mým domovem. Bylo to místo utrpení a plné omezení. Místo, kde bydlela ta zrůda. Ne já.

Váhal jsem, jestli se posadit, ale nakonec jsem si řekl, že to stejně žádný rozdíl dělat nebude. Břicho mě bolelo a byl jsem si jistý, že budu mít modřinu. Promnul jsem si tvář a znovu se rozhlédl. Akaie jsem neviděl, že bych zkusil utéct? Sotva jsem na to pomyslel, objevil se ve dveřích a nesl vodu. Podal mi ji.

„Cos do ní dal, kyanid?" ušklíbl jsem se a sklenici si nevzal. Beze slova ji položil na stůl a vytáhl mě na nohy. Nejistě jsem se postavil a hleděl na něj. Netušil jsem, co si o tom myslet.

„Kdybys šel dobrovolně, nemuselo se nic stát..." řekl, jako by šlo o nějakou dětskou hru.

„Kdybys mě nechal na pokoji tak taky ne..." Poukázal jsem na jeho ránu.

„To jsem udělat nemohl," opáčil klidně a sundal si triko. Sedl si do křesla a začal si stírat krev z okolí rány. Nehybně jsem ho sledoval. Akai po mě střelil pohledem, vzal si vodu a navlhčil si s ní triko, aby tu šlo lépe. Mohl jít do koupelny, ale až příliš očividně mě nechtěl nechat bez dozoru. Pohlédl jsem ke dveřím. Kdybych projevil jakkoliv malou známku toho, že plánuji utéct, nejspíš by mě omráčil a zase někde připoutal. Dalo se to poznat i z toho, jak sledoval každý můj pohyb. Rezignoval jsem a váhavě se posadil.

„Tak co jsi chtěl tak naléhavého?" zeptal jsem se chladně. Akai si dal načas, než vzhlédl. Probodl mě pohledem.

„Je toho mezi námi hodně, co si musíme vyřešit, Taigo," odvětil vyhýbavě. Prohlédl si již celkem čistou hruď.

„To už je druhé triko, o které jsi mě za poslední tři dny připravil..." Vstal a vyběhl nahoru. Napadlo mě, že po bytě rozmístil výbušniny, že si najednou tak v klidu odběhl. U něj bych se ani nedivil. Vstal jsem a zaváhal. Měl bych jít?

Přešel jsem přes obývák a zamířil do chodby. Tam jsem se ale zastavil a ohlédl. Má vůbec cenu utíkat? Před ním? Když jsem naposledy utekl, schytala to Akira. Kdo by byl další? Sevřel jsem ruku v pěst. Obrátil jsem se a šel zpět.

„Hm, říkal jsem si, jak se rozhodneš," zasmál se Akai, ležérně se opírající o zábradlí. Pohlédl jsem na něj a mlčel. Nebylo co říct.

„Záleží ti na tvých kamarádíčkách hodně, co?" Sešel dolů.

„Jsi jen ubožák. Už nevíš co dělat, aby sis u sebe někoho udržel," tiše jsem se zasmál. Klidně ke mně došel a zvedl mi obličej za bradu jak ženský. Vytrhl jsem se mu.

„Taigo, Taigo, Taigo..." povzdechl si, „Tohle není o udržování styků, bratříčku. Již jsem ti to řekl, ne? Ty jsi můj a já nenechám ostatní, aby na mé věci sahali." Zněl velmi chladně.

„Takže najednou jsem věc? To je zdůvodnění, které si sám podstrkuješ?"

„Když se budeš takhle chovat, budu s tebou zacházet jako s věcí." Chytl mě a táhl přes obývák. Svalil mě na gauč, až mě v zádech zabolelo.

„Myslíš si, že tak snadno utečeš? Že tě přenechám jim? Že je nechám, aby na tebe sahali?" Rozčilení v jeho tóně mě zaskočilo.

„O čem to zase meleš?!" vyjeveně jsem na něj hleděl, „Kdo... Komu mě máš přenechat, do háje?! Mým kámošům? Hrabe ti? Nejsem věc ty vypatlanče!"