Co byste dělali, kdyby se váš otec najednou znovu oženil a vy jste získali sadistického a arogantního bráchu, který trpí dojmem, že mu nikdo nesahá ani po kotníky? Kdyby se z něj vyklubal gay, kterého pranic nezajímá váš odpor? Toto musím řešit já...
Trochu kratší, nicméně významná kapitolka... A podařilo se mi z temných koutů mého pc vyhrabat tu prastarou malůvku Akaie, kterou jsem považovala za nenávratně v tahu, najdete ji na konci ^^
V práci to bylo horší, než jsem čekal. Modřina začala žloutnout, ale stále byla příliš viditelná, tak došlo na to, jak jsem předvídal, že jsem byl ulapen spolupracovnicí a nepěkná barva mi byla přemalována. Všichni ostatní na mě skepticky i soucitně hleděli. Nutno ale oné ženě nechat, že jsem pak vypadal, jako bych měl kůži naprosto v pořádku. No, není divu, že jí to s make-upem tolik jde, když bez něj nevystrčí nohu z ložnice. Vše má své plusy i mínusy.
„Super, máš dobrou pleť, jak to děláš?" začala mi zvídavě mnout tváře, jakmile dokončila práci. Raději jsem se odtáhl a zvedl se.
„Asi dobré geny. Děkuji, už budu muset jít," vymluvil jsem se a zdrhnul, než stačila říci něco dalšího. Jistota.
Práce byla úmorná. To neustálé lítání po restauraci je samo o sobě hrozné, ale když navíc ještě špatně vidíte, stojí to za to. Sice jsem nadělal jen minimum škod, ale ta představa, že to tak bude, než opraví to potrubí...
Po skončení směny jsem si sedl vzadu v místnosti pro personál a znaveně vydechl.
„Jak je?" vybafl za mnou Shiro, který měl směnu se mnou, ale kvůli velkému počtu návštěvníků nebyl čas, abychom si promluvili.
Neobtěžoval jsem se s větším množstvím pohybů, než bylo zaklonění hlavy a pohlédnutím na něj.
„Bylo líp, ale i hůř," odpověděl jsem.
„Nápodobně." Natáhl ke mně ruku, než jsem stačil zareagovat a rozetřel trochu make-upu. Nevzpomínal jsem si, že by byl u toho, když mě patlala. Ale fakt je, že jsem blbě viděl, takže to krytí nemuselo být až tak dokonalé, jak jsem si myslel... Nebo to od někoho slyšel.
„Musela to být pořádná rána," zkonstatoval.
„Jo, zdá se, že jsem se onu noc vybavoval s holkou, se kterou jsem neměl. Její přítel je docela hromotluk," ušklíbl jsem se. Měl jsem mu snad říct pravdu? Proč?
„Byli jsme jen s těma dvěma a nic se nestalo, ne?" zeptal se překvapeně.
„Kdo ví," pokrčil jsem rameny, „Teď už je to stejně jedno. Potřebuju se vyspat..." Zvedl jsem se a pohlédl k němu.
„Tak zítra," usmál se a vypařil se. Asi skončil o něco dřív, protože už byl převlečený. Jen jsem k němu mávl a rychle se nasoukal do svého normálního oblečení.
„Jsem rád, že tě vidím zdravého a živého. Musela to být hrozná opice," objevil se vedle mě můj kolega, jehož narozeniny se tehdy slavily.
„To zní, jako bys věděl mnohem víc než já, co se dělo," pohlédl jsem k němu. Zasmál se svým hlubokým smíchem.
„Jen kam má střízlivost sahá, ale jen málokdo se tam ztřískal tolik, co ty."
„Budu rád za každou informaci o tom večeru, co mi můžeš dát a předem se omlouvám za problémy."
„Těžko říkat něco o problémech. Vypařil ses se Shirem a s těma dvěma krasavicema, sotva ti alkohol stoupnul do hlavy. Jeden by řekl, že takovou společnost neopustíš, ale za dvě hodiny jste byli zpátky a ty už jsi měl tenhle nový účes," uchechtl se. Mlčel jsem, mohlo z něj ještě něco vypadnout, „Pak jsi úpěnlivě pokračoval v pití. Měl jsi štěstí, že Shiro byl dost rozumný na to, aby nepil, raději ti dělal chůvu, moc jsem mu nezáviděl. Byl to taky nakonec on, kdo tě usměrnil a odtáhl domů."
„Jo, domů..." ušklíbl jsem se. Počkat..., „Co jsi říkal o tom, že Shiro nepil?"
„Hm?" tázavě na mě pohlédl, „Ten neměl ani špičku, mohl mít tak dva panáky maximálně, byl naprosto při smyslech."
To už si ze mě někdo dělá prdel...!
„Jsi si jistý, že byl střízlivý?" Tak moc jsem doufal, že řekne ne...
„Jo, už jsme se o tom spolu bavili, pamatuje si všechno," odvětil trochu zmateně, „Už jsem ho viděl, když měl upito, rozhodně byl střízlivý."
Podrážděně jsem sykl a zvedl se. Vyrazil jsem ke dveřím.
„Co je?" ozval se za mnou chuděra zmatený.
„Nic, jen musím zabít jistého kolegu," zavrčel jsem a vyletěl ze dveří. Všiml jsem si, že u odbočky na hlavní ulici stály dvě osoby. I přes mizerný zrak jsem rozpoznal Shirovu siluetu, hlavně z toho důvodu, že něco říkal, byť jsem mu nerozuměl. To ale teď nebylo podstatné a druhá osoba mi byla někde.
„Oj, Shiro!" křikl jsem a došel k nim. Ach bože, to byl tak krutý střet.
Druhá osoba si nespokojeně odfrkla.
„Mizerné načasování," poznamenal známý hlas. Zarazil jsem se, přeběhl mi mráz po zádech. Proč jsem nemohl mít zrovna dnes čočky?!
Shiro ke mně střelil pohledem, očividně váhající, jak zareagovat.
„Jestli jsi už skončil se svou dojemnou rozpravou, tak se omlouvám, že ti musím trochu srazit ego. Nevím, cos čekal, že tím dosáhneš a přijde mi vtipné, jak moc po tom všem dokážeš apelovat na mé svědomí," zasmál se Akai. Upřímně? Začal jsem se bát. Hodně.
„Tak co uděláš?" opáčil Shiro vcelku vyzývavě.
„Nic," Akai se samolibě usmál, jeho azurové oči se zabodly do mě, „Máte mé požehnání."
Tu-du-dun-dun
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
