Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 30.

Snad poprvé v životě jsem byl rád, že vidím Akaie. Umíral jsem nudou a byť už jsem zápach toho takzvaného jídla necítil, stále mi z něj bylo šoufl.

Kruhy po očima se mu zmenšily, ale stále byly vidět. Zdálo se ale, že se po dlouhé době prospal.

„Jsi nějaký zelený..." poznamenal.

„Taky tě nerad vidím," ušklíbl jsem se, „To je tím jídlem. Jedl jsem před několika hodinami a ještě teď je mi blbě..."

„Jo, nemáš skákat pod auta," pokrčil ledabyle rameny. Kam zmizel ten starostlivý kluk? Už jsem se začínal ztrácet v tom, kdy se přetvařuje a kdy ne.

Nechal jsem to bez komentáře a zavřel oči. Radost ze zahnání nudy přešla docela rychle.

„Vlastně ani nevím, jaký žánr se ti líbí, tak sem vzal co se dalo, snad si v tom něco najdeš..." řekl. Pohlédl jsem na tašku s knihami, co mi ukazoval. Tolik písmenek...

Položil mi tašku k posteli.

„Můžeš se vůbec hýbat?" zamyšleně zkoumal vzdálenost tašky ode mě.

„Nezkoušel jsem to." Nemusel jsem mu vyprávět, jak zatraceně každý pohyb bolí. Chvíli jsem vyzývavě hleděl na tašku, nadzdvihl jsem se na loktech a pak jsem se k ní natáhl. Bylo to těsné, ale moje žebra prudce a bolestivě zaprotestovala. Až se mi do očí nahnaly slzy bolesti. Sakra blbý nápad.

Pomalu, s pevně zaťatými zuby jsem se vrátil zpátky.

„Obávám se, že to je maximum," sykl jsem.

„Zase předvádět ses nemusel... Jsi v pohodě? Teď jsi spíš bílý jak zelený..." poznamenal znepokojeně. Alespoň tak zněl.

„Třeba mě kousl radioaktivní chameleón, bůh ví, co tu leze," zavrčel jsem.

„No, už bych se ani nedivil..." Protočil panenky. Očividně ho taky přecházela dobrá nálada. Po chvíli ticha si šel s povzdechem sednout do křesla.

„A to tu nebyl nikdo jiný? Nikdo ze školy ani z práce?" zeptal jsem se po chvíli.

„Co já vím. Máš povolený jen návštěvy rodiny," pokrčil lhostejně rameny.

„Tvoje práce, hm?" odfrkl jsem si a pokusil se přetočit na bok. Šlo to pomalu a bolestivě, ale nakonec se podařilo.

„Máš mít klid, aby ses mohl uzdravit. Jednoho člověka jsou očividně schopní skousnout." Dokázal jsem si představit, za jakých okolností si to vynutil. On je přece jen všehoschopný.

„A zrovna tebe, jaké zklamání," neodpustil jsem si rýpnutí.

„A kohopak bys chtěl, hm?"

„Co já vím... Nějaká pěkná holka by nebyla na škodu, ve škole jich máme hodně..." tragicky jsem si povzdechl..

„Pořád tě to neomrzelo?"

„A co?" Přetočil jsem se zpět na záda, protože bok byl příliš nepohodlný

„Tyhle pitomý kecy..."

„Měly by?" Dlouho na mě mlčky hleděl, pak se ale zvedl a došel ke mně. Chytl mě za čelist a zvedl mi tvář, aby se nemusel tolik sklánět. Zlehka mě políbil na rty, jako by se snad bál, že mi něco udělá. Pak ale trochu přitvrdil a přešel na lehkého francouzáka.

„Víš, že tyhle řeči nesnáším. Kdybys nebyl zranění, s radostí bych se ti věnoval úplně," ušklíbl se.

„O tom nepochybuji..." odměřeně jsem na něj hleděl, „Alespoň nějaké výhody to tady má." Teď se odměřeně zatvářil on. Ale ne na dlouho.

„No, už se těším, až tě propustí, to si to spolu náramně užijeme."

„Abych radši neskočil pod to auto znovu..."

„Ty si vážně myslíš, že je tohle vtipné?" upřeně na mě pohlédl. Doslova mě probodl pohledem, až jsem se musel odvrátit. Zase.

„V rámci možností," pokrčil jsem rameny, „Přece se tím nebudu deprimovat... A žiju a tolik to nebolí..." zabručel jsem a dál hleděl stranou. Akai dlouho mlčel. To ticho bylo až neúnosné.

„Většinou je ta tvá dětinskost k smíchu, ale jsou i chvíle, kdy bych tě za to nejraději přiškrtil..."

„Dokud jen přiškrtil, je to ještě dobrý," ušklíbl jsem se a odvážil jsem se na něj pohlédnou. Zdálo se, že ho moje slova popudila ještě víc. Stane se. No... a mě dost často...

„Myslíš?" přimhouřil oči a chytl mi krk. Ztuhnul jsem.

„Hej, nemusíš to demonstrovat!" Nic neřekl, jen trochu přitlačil. Dost na to, aby to zabolelo, ale ne dost na to, aby mi zabránil dýchat. Zdravou rukou jsem mu sevřel zápěstí a zkusil ho odtlačit. Zdálo se, že má se škrcením lidí bohaté zkušenosti. Není divu...Vzpomněl jsem si na modrého Leona.

„Být tebou, volil bych svá slova lépe," zavrčel mi do obličeje. Vzpurně jsem na něj hleděl, nebo se o to alespoň snažil. Po chvíli mě váhavě pustil a odtáhl se. Promnul jsem si krk a vyčítavě na něj hleděl.

Jako by se nechumelilo si odešel koupit kávu. Hleděl jsme za ním docela dost nabručeně. Zatoužil jsem po jiné společnosti, ne někoho, kdo mě buď zabije nebo znásilní.

„Co jsem komu udělal?" zeptal jsem se sám sebe tragickým tónem. Pohlédljsem na knihy. Tohle bude sakra dlouhý pobyt...