Zabiju tě, bratříčku!

Bonusová kapitola - Vánoce

Tak tu vám naděluji slíbenou druhou bonusovku... Bohužel jsme ale zpět v Taigově POV, tu by Akai dle mě tolik už nevynikl ^^" Snad se bude líbit a brzy přidám další kapošku již zpět do třetího dějství, ať vás moc nenapínám, so enjoy this moment of peace, it will be the last one for a loooong time :3

„Plánuješ letos něco, nebo budeš zase sedět doma na zadku?" optal se mě Nero, když jsme mířili domů ze školy. Byl to poslední den v tomto roce, co jsme tam museli strávit – leželo před námi volno v podobě Vánoc a Nového roku.

Já osobně jsem nikdy Vánoce neměl moc v lásce, leda pro to, že jsem nemusel do školy. Ještě v dobách mého sžití s otcem to znamenalo, že budeme oba doma a budeme se muset pár dní vídat. Nikdy jsme spolu nic neslavili, ani si nedávali žádné stupidní dárky. Bylo to u nás vždy považováno za zbytečnost. A co se týče posledních pár let, trávil jsem je vždy doma sám a využil volné dny k odpočinku a učení a byl vděčný za to, že po mně nikdo nic nechtěl.

„Co plánovat?" odfrkl jsem si, „Pořádně se vyspím. Ty jedeš domů nebo máš plány s René?"

„Vánoce doma, Nový rok s ní," pousmál se, nejspíše nad představou toho, co ho čeká za krásné chvíle, „Ty se svou nic neplánuješ?"

Nero nedávno objevil pár Akaiových značek na mém krku a udělal si vlastní představu.

„Asi pojede domů," pokrčil jsem rameny. Ještě jsme o tom spolu nemluvili, ale divil bych se, kdyby tomu bylo jinak. Vlastně by mi pár dní klidu vůbec nevadilo. Zase se na chvíli vrátit do starých kolejí a mít klid...

„To zní docela krutě," řekl lítostivě.

„Proč? Bude klid a ušetřím," namítl jsem proti všem jeho přesvědčením a vysloužil si všeříkající pohled.

„Tak se měj," zastavil jsem u svého auta a odemkl ho, „Uvidíme se po Novém roce."

„Jo, neshnij doma." Něco podobného mi říkal i loni.

„Dám si pozor," ušklíbl jsem se a nasedl dovnitř. Do práce jsem nemusel, páč tam poslední týden probíhala rekonstrukce. Rozhodl jsem se tedy dnes obstarat nákupy, abych se zítra nemusel nikam honit. Navíc již včera začalo sněžit a podle předpovědí to mělo pokračovat dalších pár dní, takže jsem byl jen rád, že nebudu muset ven do té zimy.

Po oběhání obchodů, vytahání tašek do bytu a jejich následném vybalení jsem se svalil na gauč a přemýšlel, co budu v následujících dnech dělat. Viděl jsem to na nějaké maratony filmů – zase.

Vytáhl jsem mobil a najel na zprávy v přemítání nad tím, jestli napsat Akaiovi a zeptat se ho na jeho plány. Bránila mi v tom představa toho, jak si můj zájem zase obrátí podle svého, ale nakonec jsem se přemohl a zeptal se ho, jestli pojede za rodiči.

„Zítra ráno tam jedu, ještě nevím, kdy se vrátím.Toužíš snad po mé společnosti?" odepsal po pár minutách. Měl jsem sto chutí muodepsat něco ve stylu „Nic na světě nechci víc", ale nerad bych, aby nepochopilsarkastický podtón, tak jsem se smířil s „Pouze se ptám" a zanechal mobil ležetna stole.

Došel jsem si pro laptop, ve kterém jsem měl většinu poznámek ze školy s tím, že si udělám nějaký systém, aby se v tom dalo vyznat. Má iniciativa byla ale přerušena klapnutím dveří. Ihned jsem dostal špatný pocit a šel návštěvě naproti.

„Netvař se jako mučedník pokaždé, když mě uvidíš..." povzdechl si Akai. Vůbec se mi nezamlouvalo, že si udělal duplikát mého klíče, ale dařilo se mi kvůli tomu moc nenadávat.