Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 59.

Říká se, že se člověk nemá soudit na první dojem, ale tohle byl rozhodně kretén. Přišel jsem odhodlaně blíž a obdobně jak u macechy jsem mu podal ruku.

„Jmenuji se Shironome Taiga, jsem Akaiův nevlastní bratr. A nedělejte, prosím, jako bych vás nemohl slyšet," řekl jsem chladně a pohlédl na něj. Vážně neměl jediný rys společný s Akaiem. Od hnědých vlasů a očí, přes kulatý obličej, po stavbu těla. Dva naprostí cizinci. Trochu mě to mátlo.

„Nechte toho, nechceme přeci dnešek zkazit, že?" skočila do toho macecha a dala ruku na mužovu paži, „Jsme tu od toho, abyste se vy dva konečně nějak usmířili a abychom to spolu oslavili, že?"

Dal jsem ruku dolů a koukl k Akaiovi. Jasně jsem z jeho pohledu vyčetl, že mám jít pryč. Trapná situace.

„No dobrá, udělejte si příjemný zbytek dne, já půjdu..." ozval jsem se.

„Nemusíš kvůli mně zase utíkat. Zůstaň tu taky, přece jen také patříš do rodiny," zastavila mě macecha. Jaká pocta.

„Zdá se, že si tu máte co vyřizovat osobní věci, takže..." nuceně jsem se usmál.

„Jsme tu hlavně, abychom oslavili Akaiovi narozeniny. Očividně si je chtěl užít s tebou, takže hezky zůstaň."

Povzdechl jsem si. Nikdy jsem tu ženskou neměl rád. Ale byl jsem zvědavý. Hodně zvědavý. Tohle mohla být příležitost dozvědět se o Akaiovi něco víc.

„No vidíš," řekla, když jsem nic neodpověděl, „Koukám, že máte dort, tak což takhle udělat k němu kafe a posedět?"

Nechal jsem to bez komentáře. Akai něco zavrčel a postavil na kafe.

„Tak vy dva si běžte zatím sednout," pobídla mě a Akaiova otce. Bez odmluv jsem si šel sednout do křesla do obýváku, páč tam bylo více místa, a vzal jsem si s sebou i zbytek svého kousku dortu ze stolu.

Zkoumavě jsem sledoval Akaiova otce, co se usadil na gauč. Váhal jsem, jestli mlčet, nebo se pokusit navázat rozhovor, ale to ticho bylo už tak dost trapný, nepočítaje situaci.

„Um..." ozval jsem se, ale byl jsem přerušen.

„Spíš s ním nebo ne?" pohlédl na mě zostra. Od té doby nemám rád homofóbní osoby.

„Měl bych?" povytáhl jsem obočí.

„Nebyla by to žádná novinka."

„Řekl bych, že je jeho věc, s kým spí. Koneckonců už je svéprávný," odfrkl jsem si, „Docela Akaie lituji, jestli je tohle jediný zájem jeho otce..." Ještě smutnější bylo, že zájem mého je nulový. Život je pech.

„Nesvěřil se ti snad, co dělal, než se k vám nastěhovali?"

„Něco jsem slyšel. Ale není to nic na vyvolání takového odporu, ne?" Vlastně ani nevím, proč jsem se ho zastával, tohle by si měli vyřídit sami. Ale ten jeho postoj mě iritoval. Zajímalo by mě, jak by reagoval, kdybych mu na rovinu vyklopil, že s ním spím, ale nemohl jsem to udělat. Ať už pro vlastní hrdost, tak kvůli Akaiovi.

Nestihl mi na to odpovědět, protože dovnitř už narázovala macecha s úsměvem jak připnutým špendlíkama.

„Tak," postavila na stůl dva hrnky s podezřele zředěnou kávou, „Vy dva nám asi máte co povídat, co je nového."

Nic, než povídání si s ní, by mě v tu chvíli neučinilo šťastnějším... Fakt, toužil jsem po tom z celého srdce.

Akai přišel chvíli po ní. Nevěnoval nikomu z nás jediný pohled, jen dal na stůl dvě zbývající kávy a sedl do druhého křesla. Stačil jediný pohled abych poznal, že dělá všechno pro to, aby zůstal v klidu. Nedivil jsem se mu, na jeho místě bych taky nebyl zrovna nejšťastnější osoba na světě.

„Tak co, Taigo," otočila se ke mně, jen co se usadila, „dodělal sis střední?" Asi si o mně vážně nemyslela nic hezkého.

„Neměl bych?" pohlédl jsem na ni odměřeně, „Dokonce jsem i na vejšce a hodlám si ji dodělat."

„Neříkám, že bys neměl, ale v půlce jsi přerušil studium na škole u nás, muselo to být složité... Ale je to dobrá zpráva. A co studuješ? Snad nejsi i na škole s Akaiem?"

„K takové profesi bych se rozhodně nedal..." odfrkl jsem si, „Ale nepřišla jste si povídat se mnou, ne?" Vzal jsem ze stolku hrnek a zkoumavě koukl na tekutinu. Byla to spíš obarvená voda. Nechápu lidi, co si dělají slabé kafe, nemusí ho pak pít vůbec...

Přejel jsem pohledem trojici a upil. Bylo mi jasné, že chce nějak zahnat tu napjatou atmosféru rozhovorem se mnou, ale já o to nijak nestál. Přesto mě furt iritoval Akaiůvu otec.

„A co vy? Docela mě zajímá druhá polovina Akaiovi rodiny," zeptal jsem se vlídně a snažil se ignorovat podrážděný pohled, co po mně hodil Akai.

Muž na mě pohlédl bez nějaké výraznější emoce.

„Zajímá? Co tě zajímá?"

Pokrčil jsem rameny.

„Obvyklé kecy u představování. Já už se představil."

„Kurokuma Mori..." odvětil

„Nechcete s tou maškarádou už přestat?" ozval se Akai a všem nám věnoval chladný pohled.

„Akaii, nejsme tu proto, abychom se hádali..." napomenula ho matka, „Snaž se alespoň trochu."

„Dej mi jediný důvod, proč bych měl," zavrčel, „Všechno jsme už dávno vyřešili, nechápu, proč do toho zase musíš rýt."

„Vyřešili? Naprosto jste spolu přerušili kontakt bez jediného slova."

„To není tvoje věc."

„Není moje věc? Měl bys konečně přestat trucovat. Proč myslíš, že tu teď tvůj otec je?" oponovala mu a poukázala na muže, který jejich spor sledoval. Ale podle toho, jak se tvářil, jsem hádal, že se brzo taky do nich pustí.

„Trucovat? To už si nepamatuješ, co se stalo?!" štěkl po ní, „A beztak je tu jen proto, že už nemohl poslouchat ty tvé rádoby psychologické řeči. Už máš snad sama jiný život, proč jsi furt tak posedlá svým ex?!"

Tohle už přestávalo být hezké. Zatoužil jsem se vypařit. Postřehl jsem, že i Shiro raději zmizela. Nevěděl jsem, jestli se nějak ozvat, beze slova vypadnout nebo zůstat sedět a sledovat to.

„Přestaň už dělat scénu," obořil se ledově do Akaie jeho otec a zvedl se z gauče.

„Tsk..." sykl Akai, „Dělejte si tu, co chcete." S tím se rozešel do kuchyně a nejspíše chtěl jít ven.

„Pořád stejnej spratek," zamumlal otec a rozešel se za ním. Nebylo by to ono, kdyby se za ním nepustila i macecha. Zůstal jsem tam sedět s tak blbým pocitem, jak to jen šlo, zatímco v kuchyni se strhla hádka nanovo. Ani jsem se nesnažil rozeznat, kdo co z nich mele. Stejně by to bylo těžký, jak řvali jeden přes druhého.

Napil jsem se toho hnusného kafe a ponořil se hlouběji do křesla. Bože, tak trapně jsem se už dlouho necítil.

Ze sebelítosti mě ale vyrušila náhlá rána.

„Akaii!" vyjekla macecha, „Běž od něj!"

To už znělo dost vážně na to, aby mě to přimělo zvednout zadek a jít se podívat, co se děje. Prvně jsem zahlédl Akaiova otce, jak postával s rozpolceným výrazem a mnul si vršek ruky, ale co se mi dostalo do zorného pole následovně mě zarazilo a dost i vyděsilo. Akai seděl na zemi, zády se opíraje o linku. Jednu ruku si tiskl k pravému spánku, pohled trochu zmatený a rozostřený.

Macecha u něj klečela a snažila se zjistit, jak vážná je krvácející rána u jeho pravého obočí, kterou si tak vehementně držel.

Tak tohle je solidně v háji...

...Upsa?