Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 58.

Doslova jsem přetékal nervozitou, když si mě k sobě nechala zavolat šéfová. Akorát jsem přišel do práce a chtěl v klidu a nenápadně nastoupit.

Došel jsem k ní do kanceláře a pozdravil. Pohlédla na mě a posunula si brýle na nose v gestu, které se mi moc nezamlouvalo. Dost na tom, že už u ní stepoval Shiro. Poslušně jsem si sedl k nim a vyslechl si kázání.

Měli jsme ale oba štěstí. Vylezli jsem akorát s podmínkou, že jestli bude ještě jeden průšvih, tak poletíme. A samozřejmě jsem se musel se Shirem složit na nové sklo. Ale to nebylo nic, s čím bych nepočítal.

Vyměnili jsme si venku se Shirem jen chladné pohledy a šli pracovat. Byl to nakonec hezký den. Ten jeho křivý nos mě hřál u srdce.

Po práci jsem zamířil kouknout se do obchodu. Ani to tolika hodinách věnovaných přemýšlení, jsem nebyl schopen vymyslet nic, co by se dalo Akaiovi dát. Napadaly mě samé blbosti. Ne že bych si z něj nerad udělal nějakým způsobem srandu, spíš mi to teď nepřišlo moc vhodné. A navíc i vybrat nějakou blbost by stálo stejné úsilí, jako se snažit o něco pořádného.

Nějaká vyšší mocnost se ale nade mnou nakonec smilovala. Zastavil jsem se, abych koukl na čas, když mi zrak padl do výlohy cukrárny. Sice jsem si nebyl jistý, nakolik má rád sladké, ale dortem těžko něco zkazím.

Rozhodl jsem se tedy, že v den narozenin skočím koupit nějaký dort a pak půjdu k němu. Na speciální objednávku už stejně bylo pozdě, tak se budu muset smířit s tím, co bude v nabídce.

S klidem v duši jsem zamířil domů.

Až do osudného dne jsem s ním nebyl v kontaktu. Proč tak blbý název, jako je osudný den? Protože se to jinak říct nedá. Možná ještě pěkně podělaný den.

Hned ráno jsem zaběhl do cukrárny, abych měl ještě nějaký výběr. Koupil jsem solidně vypadající šlehačkový dort a mazal domů dát ho do lednice. Následně jsem šel na směnu, kterou jsem si nechal hodit na dopoledne, abych pak mohl odpoledne k Akaiovi.

V práci jsem si ještě vzal něco malého k obědu a šel domů pro dort. Tolik lítání...

Nebyl jsem si jistý, jestli bude doma, tak s pocitem, že jsem jako zloděj, jsem si vzal s sebou i klíč k jeho bytu a konečně vyrazil. Zkusil jsem nejdřív zazvonit, aby to nebylo tak blbé. Dlouho se nic nedělo, tak jsem chtěl odemknout, ale v tu chvíli se dveře konečně otevřely.

Akai na mě pohlédl zkoumavě a pak se s pobaveným úsměvem opřel o rám.

„To je ale překvapení..."

„Co jiného jsi čekal? Pusť mě dovnitř," odfrkl jsem si. Akai uhnul a následně za mnou zavřel dveře.

Došel jsem do kuchyně a dort, schovaný v krabici, jsem položil na linku.

„Um... Tak asi všechno nejlepší..." hlesl jsem a koukl k němu. Akai střelil pohledem k dortu a došel ke mně.

„Tak asi děkuji," ušklíbl se mírně a sehnul se ke mně pro polibek. Poslušně jsem se k němu připojil a opřel se zády o linku.

Rukou mi zabrousil pod triko a přejel zlehka po kůži. Kousek se odtáhl a pohlédl mi do očí.

„Mám se bát, cos donesl za pitomost?"

„To nechám tvé představivosti," ušklíbl jsem se, trochu uraženě. Akai mě chvíli zkoumavě sledoval, než se rozhodl mě pustit a kouknout se, co jsem donesl.

Já si mezitím urovnal triko a hledal nějaký vhodný nůž. Dort byl vcelku prostý, jen s klasickými ozdobami na okraji v podobě ovoce.

„Čekal bych spíš nějaký žert..." zkonstatoval.

„Ještě pořád může vybouchnout, chceš to zkusit?" podal jsem mu nůž s vyzývavým pohledem. Akai se ušklíbl a vzal si ho. Opatrně to rozkrojil a já našel nějaké vhodné talířky.

O pár chvil později jsme seděli u jídelního stolu a snažili se ignorovat somrující Shiro, která se znenadání objevila. Asi ucítila vůni dortu a rozhodla se to prozkoumat.

„Je to až skoro romantické," poznamenal Akai. Koukl jsem na něj, na kolik to myslí vážně.

„Jo, hrozně..." odvětil jsem ironicky a stočil pohled k oknu. Akai se chystal něco říci, když se náhle ozval zvonek.

„Čekáš někoho?" zeptal jsem se nejistě.

„Ne..." Akai se s podrážděným povzdechem zvedl a šel otevřít. Hleděl jsem za ním, i když zmizel za roh a napjatě poslouchal.

„Ahoj, tak ráda tě zase vidím! Proč se mi neozýváš? Mám o tebe už strach! Ale to je jedno, všechno nejlepší!" uslyšel jsem ženský hlas. Povědomý ženský hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem si ho spojil. V tu chvíli jsem strnul a pomalu začal panikařit.

„Ma-" vydechl Akai. Nicméně jeho odpověď byla nějak přerušena. Chvíli bylo ticho.

„Pojď dál..." řekl po chvíli. Co jsem měl dělat? Moc možností mi nezbývalo, tak jsem zůstal sedět.

„A ještě nezavírej, pozvala jsem ještě jednu osobu, za chvíli tu bude. Má problémy se zámkem na autu," prohlásila, jak šla dovnitř. Pak se objevila ve dveřích do kuchyně. Vypadala starší, než jsem si ji pamatoval, ale není se čemu divit. Okamžik trvalo, než mě postřehla. Zarazila se, nejsem si jistý, jestli mě poznala ihned, ale to je jedno.

„Rád vás zase vidím..." řekl jsem po chvíli a zvedl se. Natáhl jsem k ní ruku, snad ve smířlivém gestu. Zaváhala, ale pak mi ji stiskla.

„Vyrostl jsi... Nevěděla jsem, že jsi s Akaiem stále v kontaktu..." hlesla suše. Lze se jí divit? Já bych se taky obešel bez toho, abych ji viděl. Ale dalo se čekat, že se za Akaiem jeho matka přijede podívat. Kdy jindy, když ne o narozeninách, hm?

„Bydlím nedaleko..." zamumlal jsem jen, „Budete chtít dort?" Vážně jsem nevěděl, co jí říct.

„Počkám na svůj doprovod."

Přikývl jsem a neklidně koukl kolem. Měl jsem v tu chvíli vypadnout. A rychle. Není nic horšího, než rodinná sešlost. Zvláště pak, když jde o Akaiovu rodinu... Naši rodinu?

V tu chvíli k nám dorázoval Akai za zvuku zavírajících se dveří. Sevřel matku za paži a s naštvaným pohledem se k ní sklonil.

„Proč jsi ho sem vzala?!" sykl tiše, ale opravdu hodně podrážděně.

„Celé ty roky a stále se tě drží křivda? Myslím, že je na čase, aby ses se svým otcem usmířil," namítla varovně.

„Není to můj-" zarazil se, když se objevila další osoba. Statný muž, který měl být podle rozhovoru nejspíš Akaiův otec, přestože mu vzhledově nebyl ani trochu podobný, nás přejel pohledem a skončil u mě. Prohlédl si mě jak cetku v muzeu a pak koukl na Akaie, který pustil matku a obrátil pozornost k němu.

„Ještě furt se taháš s takovouhle společností?"

Neuniklo mi, jak Akai sevřel ruce v pěst. Asi bylo dobře, že jsem mu neviděl do obličeje, ale dokázal jsem si dobře představit ten ledový pohled. Netřeba říkat, že i mně to označení poněkud pocuchalo nervy. Fajn první dojem.

Hmmmm...