Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 14.

„Věru dojemné, jak z nějaké telenovely," řekl Akai odměřeně. Jak dlouho tam proboha postával?

„Oh, ani jsem si tě nevšiml," odvětil Leon, jako by se nic nedělo.

„Vážně? To bych bez tebe fakticky nevěděl," ušklíbl se, „Teď, když mě omluvíš, mám věci, které si potřebuji s Taigou vyřešit."

„To by mě zajímalo, co je tak důležité?" Poškrábal se na bradě a hrál zamyšleného.

„Hlavně, že tobě po tom něco je," přimhouřil oči. Cítil jsem z něj to napjetí a bylo mi jasné, že ho brzy přizabije. Nebýt v patře, asi bych pláchl oknem.

„Jsem zvědavý!" Dál se otravně usmíval.

Než stačil Akai odpovědět, potáhl jsem se kolem něj ven do tělocvičny. Sledoval mě, abych mu nepláchl. Leon vyšel za mnou a zamknul sklad. Poté se k nám s úsměvem otočil a pohrával si s klíči.

Tohle se mi vůbec nelíbilo... Akai upřeně sledoval Leona a pak se k němu rozešel. Sakra. Kvůli záchraně Leonova života jsem se přemohl a došel k Akaiovi.

„Vážně jsou mi ty věci, které chceš řešit, někde. Ale jestli to dá klid tvé dušičce milerád si je vyslechnu," řekl jsem kysele. Z jeho výrazu jsem usoudil, že jsem ho asi vytočil ještě víc. Zaváhal jsem, ale pak se otočil k Leonovi: „Můžeš nás nechat?"

Netvářil se moc spokojeně, ale nehádal se. Věnoval mi poslední pohled a odkráčel. Akai ho naštěstí nenásledoval, aby ho mohl jako Akiru hodit pod auto. Byť by to znamenalo, že bych s ním nemusel být sám.

Jen co Leonovi kroky odezněly, otočil se ke mně. Věnoval mi asi ten nejchladnější pohled, jaký jsem u něj zatím viděl. Dlouho nic neříkal.

„Co bylo tak důležitého?" zeptal jsem se neutrálním hlasem a sledoval dveře, doufajíce, že se v nich někdo objeví.

„Fakt? Ty se ptáš?" nadzdvihl obočí. Nechoval sej jako normálně, to se mi nelíbilo.

„Zní to jako něco jiného? Bylo by hezké, kdyby ses přišel omluvit, byl jsi to ty, kdo mě poslal na čtyři dny do nemocnice..."

Ušklíbl je. „Měl jsi do toho dát více elánu a být ty ten, kdo poslal mě do nemocnice. Alespoň jsi vypadal, že to máš v plánu."

„Děkuji za radu," řekl jsem ironicky. Akai mě chytl za triko a přitlačil k žebřinám. Nebylo to moc pohodlné.

„Užíval sis to, hm? Ocucávat se tady s kamarádem, ve škole. Kdo by to byl do tebe řekl?" Tak nějak jsem tušil, že ho žere zrovna toto. Žárlivý Akai, jak k smíchu.

„Kdo by řekl, že tě to tak dopálí? Jak uboze žárlivý jsi..." Nějak mě začalo bavit provokovat ho, byť mi bylo jasné, že to skončí špatně.

Sevřel mi čelist a přimáčkl mě na žebřiny ještě víc, bylo to krapet bolestivé.

„Říkal jsem ti to, ne? Pouze majetnický," ušklíbl se. Uhnul jsem hlavou do strany, abych ho donutil povolit stisk.

„Buď si co chceš. Jestli tohle je vše, o čem jsi chtěl mluvit, taky bych s dovolením odešel..." Ne, ani jsem nečekal, že mě pustí. Otočil mi hlavu tak, abych hleděl přímo na něj a olízl mi ret, do kterého mě Leon kousl. Ale v tu chvíli tu ještě přece nemohl být... Nějak jsem se o to přestal zajímat, když došlo na jeho oblíbený francouzák. Přesto to ale dnes nebylo jako obvykle. Netuším, co bylo jinak, ale něco prostě bylo.