Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 44.

Podle jejích plánů jsme se stavili k oné Lucy, která se nám začala až přehnaně omlouvat a ještě nám dala jakýsi milodar v podobě jahodových dortíků. Musím uznat, že ty za problémy s René stály.

Po této zastávce jsem je dovedl do knihkupectví, kde strávila na můj vkus přespříliš mnoho času přebíháním od regálu k regálu, zatímco já se musel věnovat Nicol, co chtěla vidět všechny pohádkové knihy. Utrpení, nemohl bych vychovávat děti. Stačil mi ten čas v knihkupectví, kdy jsem ji měl sám na krku a musel jsem se jí věnovat, mluvit s ní, číst jí úryvky a poslouchat, jak mi švitoří o obrázkách na přebalech knih.

Ulevilo se mi, když jsme konečně zamířili k obchodnímu centru a René si ji vzala na starost. Avšak i to mělo své nevýhody, například že jsem jí musel nosit všechen nákup. Říkala sice, že chce jen něco pro kamarádku, ale neobešlo se to bez toho, aby si nevyzkoušela půlku hadrů v obchoďáku a mnohé z nich si nekoupila.

„Taigo! Vypadl ti mobil!" křikla za mnou, jak jsem si to nadšeně vykračoval k východu.

Zastavil jsem a překvapeně k ní koukl. Jak mi jenom mohl vypadnout?!

„Dík..." řekl jsem trochu zaraženě a dal si ho do kapsy, „Um... Kam až chcete odvést?"

„Na nástupiště!" odvětila s úsměvem, jako by to byla samozřejmost a tak mi nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a vyprovodit je z města. Hned na to jsem musel mazat do práce a mohl jsem výt šťastný, že jsem to stihl.

Zapadl jsem do místnosti pro personál, abych se převlékl. Všiml jsem si, že dva moji spolupracovníci na mě házeli divné pohledy, což se mi vůbec nelíbilo. Vzal jsem si svoji uniformu, když se objevil Shiro, kterého jsem střídal.

„Hmm..." ušklíbl se mírně, „Počkej chvíli..." Cosi mi začal preparovat vzadu na triku, z čehož jsem měl ještě horší pocit. Právem.

Chvíli na to mi podal papír velikosti A5, na kterém byla písmem, které jsem poznával, napsána naprosto světoborná věta: Jsem při sexu dole.

René.

Podrážděně jsem sykl a papír roztrhal.

„Neříkej, že Akai," zkonstatoval nakonec Shiro při sledování mého usilovného trhání. Vyhodil jsem to.

„Ne." Víc jsem k tomu neřekl a šel se převléci. Snažil jsem se vymyslet, kdy mi to tam mohla dát a jak dlouho jsem s tím létal po městě, ale marně. Rozhodl jsem se to raději nechat plavat a věnoval se práci. Což o to, jen další pitomý vtip.

Směna byla nekonečná. Bylo u nás hodně lidí a byť jsme měli klimatizaci, bylo úmorné neustále někam běhat a obsluhovat, o to hůř, že jsem měl na starost stoly venku. Když jsem konečně skončil šichtu, byl jsem ztrhaný, přehřátý a zpocený. Nic příjemného. Převlékl jsem se, vzal si pracovní oděv domů na vyprání a vypadl co možná nejrychleji ven.

Došel jsem k sobě a dal si dlouhou uvolňující, příjemnou sprchu. Ručníkem jsem si osušil vlasy a v pokoji na pc jsem přečkal čas, než doprala pračka, abych si dal sušit oblečení, ve kterém jsem měl jít zase zítra do práce.

Ještě nebylo tak pozdě, ale zvažoval jsem, jestli nejít spát brzy a z toho hrozného dne se vyspat, když jsem si všiml, že mi přišla zpráva. Trochu mě zarazilo, že byla od Akaie, protože on neměl moc ve zvyku mi psát, pokud jsem mu teda na pár dní nezmizel.

Ukazuješ světu svou preferenci?

Nechápavě jsem na zprávu koukal dobrou minutu, než jsem si všiml, že mám v odeslaných o zprávu víc, než tam patřilo.