Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 38.

Dějství třetí

„Taigo, tohle je Akai, od nynějška tvůj bratr. Jste stejně staří, měli byste si rozumět," řekne otec s nuceným úsměvem. Pohlédnu na vyššího kluka s podivně chladnýma a bodavýma očima, ale vřelým úsměvem. Na první pohled nevypadá špatně...

Sám se donutím k úsměvu a podám mu ruku. Pochybuji, že on by byl nadšený z toho, jak se věci mají s naší slavnou „rodinkou". Třeba to bude někdo, s kým se bude dát přežít to utrpení doma.

Ruku mi stiskne, ale jen krátce a hned se zase odtáhne. Přijeli autem, přes den stěhovali pár věcí, co jsem byl ve škole a dnes už tu mají přespat. Otec říkal něco o tom, že jeho nová láska má syna, ale tak nějak jsem si spíš představoval o pár let mladšího fakana. Ale na druhou stranu jsem rád, že v tom nebudu úplně sám. Alespoň doufám.

„Vyklidil už jsi mu pokoj?" zeptá se mě otec po chvíli ticha.

„Zbývá pár posledních věcí..." odvětím klidně.

„Tak běžte." Protáhne se kolem nás ven za svou milovanou. Jen za ním s odporem kouknu a pak se vrátím pozorností k Akaiovi, který se za nimi s neutrálním ohledem ohlédl. Pak si všimne mého pohledu.

„Um... Tak ti asi ukážu pokoj..." odkašlu si a vykročím ke schodům. Jen pokývne a jde za mnou mlčky. Otevřu dveře nyní jeho pokoje.

„Tvoje věci jsem ti dal támhle," ukážu k pár krabicím u postele. Pak se přesunu ke stolu, abych si vzal svých posledních pět švestek.

„Od čeho jsou ty dveře?" poukáže k našim spojovacím dveřím.

„Vedou do mého pokoje..." kouknu na něj a dojdu ke dveřím, „Kdybys něco potřeboval, stačí říct. Jsem hned vedle, jak ti nejspíš došlo..." Vyjdu ven a zamířím k sobě. Cítím v zádech jeho upřený pohled, ale moc si z toho nedělám, musel toho sám mít nad hlavu se stěhováním.

Horší bylo, že mě otec nutil pro ně něco uvařit a ještě horší, že se mi do toho macecha chtěla míchat. Tak nakonec ustoupím a nechám ji dělat si v kuchyni co chce a jen ji naviguju pro různé věci, co nemůže najít. Má spoustu otravných otázek, ale nevyptává se dlouho – asi za to mohl můj otrávený tón.

Nakonec se odvážil Akai slézt dolů a zavítal k nám. Jen na něj kývnu s vlídným úsměvem, který se mi tentokrát neobtěžuje oplatit a jen pohlédne na matku.

„Ah super, já se půjdu převléci. Můžete zatím nachystat stůl?" usměje se na nás, jako bychom byli malí kluci. Ani nečeká na odpověď a vypaří se z kuchyně.

Chvíli za ní hledím a pak vytáhnu talíře a příbory. „Vem to, prosím, na stůl." Podám o Akaiovi. Ten nádobí věnuje jen zběžný pohled a naopak se mi zabodne pohledem do očí. Tázavě na něj hledím.

„To, že jsi tu až dosud žil sám neznamená, že si ze mě budeš dělat malého brášku. Dones si to tam sám, nemám zájem tu někoho obsluhovat," řekne jako by se nechumelilo. Můj pohled se změní v překvapený.

„Požádala nás o to TVOJE matinka," ušklíbnu se a nádobí odložím zpět na linku.

„Ty si tu s ní hraješ na kuchtíka, ne já."

„O to spíš bys to měl odnést, když se chceš nažrat," odseknu hrubě.

„Vážně? Zkus mě donutit."

Měním názor. Je to rozmazlený debil. Mé poslední naděje na alespoň trochu normální přežití v této famílii se rozplynou jak pára nad hrncem.

„Vezmi si to tak: ten chlap, kterýmu to tady patří, tě prostě měl s nějakou nánou a pak skočil po mé mámě, kterou si teď vezme – koho to tu staví do horší pozice? Z toho, co jsem již stihl pochytit, tě tvůj papánek moc nemusí," lhostejně rozhodí rukama, jako by se nechumelilo. V jeho očích a lehkém, falešném úsměvu se ale objeví cosi  krutého.

To bylo vážně trochu moc. V tu chvíli mi byla večeře docela někde.

„Je pravda, že pošla při poro-" Místo poslední slabiky mu ze rtů unikne výkřik a příval hlasitých nadávek.

„Promiň, ujela mi ruka," usměji se vlídně, v rukou držíce nyní prázdný hrnec vroucí polévky, která si našla místo na jeho břiše a rozkroku.

Cítil jsem, že se mnou někdo mele. Neochotně jsem otevřel oči a vrátil se do reality.

„Už jsme skoro na místě," oznámil mi Nero, můj spolužák a asi i nejlepší kámoš, v rámci možností.

„Jo..." zívl jsem a koukl ven z okna. Příroda mě moc neokouzlila, vypadalo to stejně jako les kus za městem – nic speciálního. Spíš mě trápil ten sen – odkdy jsem tak snil o minulosti? Moc jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, ale naše první setkání s Akaiem bylo vážně... humorné. Jak jsem si mohl myslet, že spolu budeme mírumilovně vycházet? Odhad lidí nepatří k mým nejlepším abilitám. Ale alespoň v jedné věci se mi podařilo Akaie vychovat – vždy, když jsem nesl polévku nebo nějakou omáčku, klidil se mi rychle z cesty. Dokonce i v těhlech dobách. Sladká, sladká chuť vítězství.

Spokojeně jsem se usmál, zatímco Nero zaparkoval a zastavil auto. Rychle jsem si vzal věci a vypadl za Nerem ven. Byl jsem přemluven k účasti na jednom menším fesťáku. Ale moc do mě hustit nemusel. Dlouho jsem nikde nebyl a tak jsem to docela uvítal, přičemž jsem Akaiovi s pocitem zadostiučinění poslal jen SMS, že budu pár dní mimo. A lze se mi divit poté, co mi nedal den volna celý týden? To na mě bylo trochu moc, byť už jsem si začal pomalu zvykat – a to nebylo moc uspokojivé.

Bez dalších prodlev jsem se vydal za Nerem, který už to tu jakž takž znal a dovedl nás na místo. Ještě to nezačalo, to by mělo večer, tak jsme si sehnali něco k pití a šli se alespoň poohlédnout kolem.

Nero se cestou zaměřil na jednu štíhlou holku s tím, že bude večer jeho. Už jsem do něj chtěl začít rýpat, když jsem v ní poznal starou známou.

„Na to bych nesázel," ušklíbl jsem se.

„Chceš se vsadit?" povytáhl vyzývavě obočí.

„Klidně." Už jsem počítal v duchu, kolik si na něm vydělám a přitom jsem si vzpomněl na jistý incident s páčidlem. To mě dovedlo k myšlence, jak zdraví nebezpečné bude, když si mě všimne, po tom všem.Pak se ale zlatá kštice pohnula a dívka pohlédla směrem k nám.

Zdravá dávka retrospektivy nikdy neuškodí ^^