Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 15.

„Takhle se krásně vyvíjí má šance na vejšku," odfrkl si Ren na konci hodiny.

„Jo, nemáte tam vymýšlet blbosti," zasmál se Leon jdoucí vedle mě. Protočil jsem panenky.

„Co je dál?" povzdychl jsem si.

„Naše milovaná hodina vyzívání ďáblů," odpověděl Ren s úsměvem. Jo, fyzikář, boží učitel.

„Tak já ještě padám do skříňky." Koukl jsem do batohu a vylovil klíč. Naštěstí mě Leon dolů nenásledoval. Došel jsem si v klidu na WC a když jsem vyšlapával schody nahoru, minul mě Akai, ale věnoval mi jen zběžný pohled. Špatný pocit ještě narostl. Začal mě ignorovat, měl bych být rád, ale čekal jsem v tom nějaký... ďábelský plán, když to tak řeknu. Tohle do háje nebylo normální. Sledoval jsem ho pohledem, jak šel dolů. V mezipatře se zastavil a pohlédl na mě.

„To mi chceš vypálit díru do zad?" Koukl na mě jak na idiota. Dostal jsem chuť hodit po něm atlas, který mi ležel v tašce. S jistou námahou jsem odolal. Bohužel mě nenapadla žádná příjemná odpověď. Vážně jsem se dostával z ráže. Tak jsem se otočil a pokračoval v cestě. To jeho chování mi stále nepřestávalo hlodat v mysli.

V hodině jsem si ani neužil našeho satanisty. Ren vypadal, že se bojí o mé duševní zdraví čím dál víc.

„Co s tebou je?" zeptal se nakonec.

„Nic," zamumlal jsem, „Jsem unavený." Natáhnul jsem se na lavici a zavřel oči. Učiteli jsem byl někde, což bylo na něm nejvíc super. Leon byl ale něco jiného. Nedal mi pokoj, dokud jsem se k němu otráveně neotočil.

„Co je furt?"

„Máš odpoledne volno?"

„Ne..."

„A co děláš?"

„Co je ti po tom?"

„Jsem zvědavý od přírody, smiř se s tím."

„Nechce se mi."

„Ale noták..."

„Smůla," pokrčil jsem rameny a zase si lehnul, abych nemusel koukat na jeho zklamaný výraz. Překvapivě jsem i usnul, což jsem nečekal, ale bylo to jen na chvíli, takže jsem z toho byl akorát unavený a rozespalý.

„Do háje s tímhle ústavem..." zívl jsem a vyšel s Renem ven.

„Dneska jsi nějaký divný... Je ti fakt dobře?" zeptal se Ren.

„Vždyť ti říkám, že jsem unavený," odvětil jsem. Nedůvěřivě na mě hleděl. Znal mě moc dobře na to, aby mi to sežral. Bohužel.

Po škole jsem potřeboval najít nějakou dobrou výmluvu, abych se zbavil Leona. Ren měl domluvený rande, takže mě nechal na holičkách, zrádce jeden. Napadlo mě, že se prostě spakuji a půjdu domů s tím, že jdu do divadla nebo jí nevím co, ale určitě by chtěl vědět podrobnosti. Byla to ošemetná situace.

Říci, že jsem s někým na rande jsem nemohl, René jsem se neodvažoval ptát, Yuki by mě poslal do háje a Akira ležela v nemocnici. Dal jsem si s obouváním u skříňky řádně na čas. Problém byl, že měl skříňku kousek ode mě.

„Alespoň na chvíli si čas uděláš, ne?" Stál u mě jak anděl strážný. Jak humorné.

„Hej kluci!" objevila se u nás naše spolužačka, jedna z nejhezčích ve třídě, „Jdeme s pár holkama a klukama na pizzu, chybí nám ještě dva kluci, půjdete prosííím!" Prosebně sepjala ruce a mrkala na nás. No super, lepší to být nemohlo.