Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 35.

Počkal jsem, až vyleze a jen co se objevil ve dveřích s ručníkem kolem pasu, řekl jsem: „Máš můj mobil? Měl jsem ho při té srážce s sebou." Doufal jsem, že ten chudák neskončil na kousky někde na skládce.

„Proč?" zeptal se a nezaujatě na mě pohlédl.

„Protože je to můj mobil a mám v něm čísla a poznámky a rád bych ho měl zpátky?"

„Srazilo tě auto. Myslíš, že to vydržel?" Odhodil si mokré vlasy dozadu. Bez té ofiny vypadal dospěleji.

„Ten už toho přežil..." Podrbal jsem Shiro, která mi nespokojeně, že ji ignoruju, zaryla drápy do nohy.

Chvíli na mě hleděl a pak se ušklíbl. Zašel do pokoje. Vyšel o pár dlouhých chvil později, kdy už jsem váhal, jestli nejít za ním. Měl na sobě trenky a v ruce držel můj mobil. Jak to, že jsem ho ještě nenašel? Šmejd.

„Co za to dostanu, když ti ho vrátím?" pousmál se sebevědomě a došel ke mně. Ukázal mi popraskaný display, ale nebylo to moc kritický.

„Dobrý pocit, že jsi udělal něco pro svého bratříčka," odvětil jsem kysele.

„Dobrý pocit? Ten už mám, co dál?" Sklonil se ke mně, ale držel mobil z mého dosahu. Přimhouřil jsem oči a přemýšlel.

„A co bys jako chtěl?"

„Taky bys jednou mohl převzít iniciativu," řekl způsobem, jakým by si žádal nějakou sladkost. Koukal jsem na něj jak na idiota.

„Taky bys mi ho mohl prostě dát a neřešit to..."

„Hm..." dělal zamyšleného, „Ne, nemohl." Zatnul jsem zuby. Líbali jsme se hodněkrát, ale vždycky na jeho popud. Dal jsem mu ruku zezadu na krk a přitáhl ho k sobě. Ten spokojený úsměv, co se mu objevil na tváři, mě iritoval. Přemohl jsem se ale a zlehka ho políbil na rty. Pak se od něj kousek odtáhl.

„Stačilo..?" Nadzdvihl obočí a zavrtěl hlavou.

„Tomu říkáš pusa? No tak, nehraji si na cudnou ženskou, k tom máš daleko, bratříčku."

Měl jsem chuť ho raději praštit. Zhluboka jsem se nadechl a opět spojil naše rty. Otevřel jsem pusu a on následoval mého příkladu. Naše jazyky se setkaly a začaly se navzájem třít a dráždit. Po nějaké chvíli jsme se od sebe odtáhli. Zatímco mi koukal do očí, natáhl jsem opatrně ruku a chmátl po mobilu. Podařilo se mi ho čapnout a vytrhnout mu ho. Vítězně jsem se usmál a odtáhl se od něj úplně.

„Ještě ty klíče..." zabručel jsem a zapnul mobil. Sice měl popraskaný displej, ale naštěstí se rozběhl. Měl ale ani ne polovinu baterky a nabíječku jsem měl doma.

„To nebylo hezké..." odfrkl si.

„To máš pravdu, jsi hrozný člověk," přikývl jsem a hleděl do mobilu.

„Taigo," řekl. Ignoroval jsem ho a šel zkontrolovat facebook, rozhodně to bylo zajímavější a bezpečnější jak Akai. Nelíbilo se mu to, to se dalo čekat. Chtěl mi mobil vzít jak nějakýmu děcku.

„Hej!" řekl jsem naštvaně a vytrhl mu ho. Vstal jsem a zamkl mobil. Koukl jsem nepřátelsky na Akaie, který na mě hleděl odměřeně.

„Jsi jako fakan..." zavrtěl hlavou.

„Já?" ušklíbl jsem se a šel do kuchyně. Napil jsem se vody. Akai došel za mnou. Chvíli na mě hleděl a pak otevřel pytlík s bonbóny. Kouknul jsem na něj jako na blázna. Odkdy měl rád bonbóny...?