Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 47.

Ještě ten večer jsem zavolal do práce a vzal si volno, přičemž jsem to zahrál na nemoc. Na všechno jsem se vykašlal a zahrabal se v posteli a byť se mi nepodařilo toho moc naspat, válel jsem se tam až do dopoledne dalšího dne.

Vyhrabal jsem se a došel si na záchod. Poté jsem na sebe nehnutě chvíli hleděl do zrcadla. Měl jsem pod okem monokl, za který by se nemusel stydět žádný profesionální zápasník. Taky podle toho bolel.

Moc jsem hlad neměl, tak jsem si vzal jenom jablko a posadil se do obýváku, kde jsem pokračoval v činnosti z noci – přemýšlení. Ale k ničemu mi to nebylo, jen jsem se cítil ještě mizerněji.

Z myšlenek mě ale vytrhlo zamňoukání. Mírně jsem sebou trhl a pohlédl na Shiro, která vyskočila na gauč a dožadovala se drbání.

„Ahoj Shiro..." zašeptal jsem a vzal si předoucí kočku do náruče. Zabořil jsem obličej do bílého kožíšku. Bylo docela smutné, že přes to, co se stalo včera, se tu tak náhle objevila. Snad jako připomínka.

Povzdechl jsem si a pomalu se zvedl. Postavil jsem ji na zem a nachystal jí misky. Do jedné vodu a do druhé kapsičku, na kterou se ihned s vervou vrhla.

Já se usadil ke stolu a mlčky ji sledoval, dokud nezhltala celou kapsičku a pak se s vrněním nevydala ke mně.

„Alespoň zvířata s člověkem zůstanou, i když je to magor, co?" zamumlal jsem směrem k ní a opět si ji vzal do náruče.

Shiro u mě nakonec zůstala až do pozdního odpoledne, než se kamsi vypařila, zřejmě zpátky k Akaiovi.

Rozhodl jsem se trochu věnoval pozornost svým zraněním, aby to co možná nejrychleji zmizelo. S tím monoklem by mě stejně v práci nepustili z převlíkárny, takže v případě nehorším budu muset počkat, až splaskne otok a pak se uchýlit k make-upu. Byl jsem si jistý, že mé spolupracovnice by takovou příležitost napatlat mě neodmítly.

Další den se otok již zmenšil a ten další už to byla jenom modřina. Za celou dobu jsem nevylezl z bytu a lízal si rány. Připadal jsem si jak nějaký poustevník světa. Nikdo se po mně nesháněl a já jsem ani neměl chuť vystrčit nos z bytu. Bylo to docela smutné, ale mé zásoby nebyly nekonečné, takže jsem nemohl zůstat nadále zavřený.

Venku bylo stále parno, což se mi náramně hodilo. Prapodivně zbarvené oko jsem schoval pod sluneční brýle, ale ostatní poranění už tak dobře schovat nešla. Musel jsem se tudíž smířit s tím, co bylo.

Nechtěl jsem se nikde moc zdržovat, tak jsem si to vybral rovnou do obchodu a nakoupil vše nutné. Zaplatil jsem a vrátil se na ulici.

„Taigo!" zaslechl jsem známý hlas. Vzhlédl jsem a pohlédl k Nerovi, který ke mně ve své obvyklé veselé náladě doběhl.

„Čau..."

„Co to máš na hlavě, prosimtě?" uchechtl se.

„Menší nehoda. Co tady vůbec děláš?" zeptal jsem se. Sice jsem nechtěl na nikoho narazit, ale kupodivu jsem Nera uviděl docela rád.

„Nic, lepší nudit se venku, než doma... Nemáš teď být v práci?"

„Mám volno," donutil jsem se k mírnému úsměvu a pomalu se rozešel. Nero se mnou srovnal krok.

„Hm? Zase jsi boural?" Pohled mu padl na již hojící se šrámy.

„Neptej se," ušklíbl jsem se mírně.

„To mě udělá ještě zvědavějšího." Připomínal mi surikatu, jak vedle mě panáčkoval, prahnoucí po informacích.

„Kolega pořádal párty. Nic si nepamatuju," shrnul jsem to. Vesměs to byla pravda.

„Jo, to chápu," rozesmál se.

„Budu muset omezit pití na akcích..." zkonstatoval jsem po chvíli.

„To nedáš."

„Vždycky se mi pak podaří věci, na které nejsem hrdý," ušklíbl jsem se, „Třeba tyhle vlasy nebo ta kolize, ze které nic nevím," poukázal jsem na šrámy.

„Nechtěl bych," zašklebil se s trochou škodolibosti. S ním to nikdy moc nehnulo, ať do sebe vyklopil kolik chtěl.

„Jasný... Jdeš mě doprovázet?" rýpl jsem si.

„Můžeš mě pozvat dovnitř a pohostit mě. Nebo můžeme někam zajít, byť nic alkoholického, to by pro tebe dobré nebylo."

„Kam chceš jít? Do cukrárny?" odfrkl jsem si.

„Byť bych si něco rád dal, zvažoval jsem spíše čajovnu." Ten nápad nezněl vůbec špatně, ale... Trochu jsem to v poslední době se škodlivinami přeháněl...

„Ale noták," zaúpěl, když si všiml mého zdráhání, „Z toho ti nic nebude, maximálně ti bude trochu víc do řeči a pak se krásně prospíš..."

„Vím, jak působí vodnice," opáčil jsem trochu podrážděně.

„To je super, tak nedělej a pojď," nakázal nekompromisně a vykročil směrem do centra. Povzdechl jsem si a rozešel se za ním. Co na tom záleží...

Zůstali jsme tam dvě hodiny. Nakonec to nebyl až tak špatný nápad. Stále mě tížily události posledních dní, ale díky vodnici jsem se alespoň trochu uvolnil a odreagoval, což rozhodně nebylo nepříjemné.

Rozloučili jsme se a já se svým sporým nákupem zamířil k sobě domů. Jak jsem zašel do ulice, všiml jsem si, že něco není v pořádku. Hasiči? Co to mělo znamenat?

Přidal jsem do kroku a došel až na místo. Nezdálo se, že by bylo něco špatně. Všiml jsem si, že veku stojí sousedka a nervózně si mne zlatý řetízek. Došel jsem k ní s otázkou, co se stalo.

„Ah, Shironome..." otočila se ke mně a udělala rukama velké gesto, „Vypadá to na únik plynu, chuděra slečna Scarlet, před chvílí ji odvezla rychlá, přiotrávila se plynem," vysypávala ze sebe až překvapivou rychlostí, „Přijeli hasiči a všechny nás vyhnali s tím, že je nebezpečné tam zůstávat, dokud se nenajde zdroj a neopraví se to. Asi to bude v přízemí, ale chodby taky zasmrádají! Je to hrozné, musím počkat na manžela a pak pojedeme do hotelu..."

Super... Nemohlo to být lepší...

„Takže se nedostanu domů?" zeptal jsem se jako idiot.

„Ne než to opraví," přitakala.

„A kde mám jako přespat?!"

„Zkus hotel nebo ubytovnu, přátelé..." navrhovala mi srdečně.

„Jo, poptám se... děkuju..." Nevím ani, za co jsem děkoval, ale přišlo mi to na místě. Otočil jsem se a vytočil Nera.

„Copak, už se ti stýská?" ozval se stále veselý hlas z telefonu.

„Jo, máš volné místo, kde bych mohl přespat?"

„Um... Gauč? Stalo se něco?"

„Povím ti to pak..." Povzdechl jsem si. Jak už to tak chodí, když už se něco musí posrat, tak pořádně.