Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 37.

Ráno mě vzbudil zvuk televize. Ležel jsem u Akaie v posteli a ani si nepamatoval, jak jsem se tam dostal, asi jsem usnul, než se mi podařilo tam dojít. Ale ten včerejší výlev jsem si pamatoval... bohužel. Co to do mě, do háje, vjelo?! Ale na druhou stranu... Cítil jsem... úlevu. To bylo děsivé.

Radostně jsem zjistil, že na sobě mám oblečení. Vlastně... Spal se mnou vůbec v pokoji? Otevřel jsem dveře a vyšel váhavě ven. Akai seděl na gauči, zabalený v dece a viděl jsem vedle něj položený polštář. Co se stalo, že se tak obětoval?

„Ahoj..." zamumlal jsem a radši sledoval obrazovku, kde běžel nějaký fantasy film. Koutkem oka jsem viděl, jak se opřel a koukl na mě. Vyšel z něj táhlý povzdech.

„Čau..." Nejspíše čekal, co řeknu nebo udělám. Po chvíli jsem se odvážil a koukl do jeho pochybovačných očí.

„Jo, pamatuju si to..." zavrčel jsem, protože jsem tušil, nad čím dumá. Očividně spíš věřil v opak.

„Tak to je pro začátek dobrá věc," ušklíbl se. To si to se mnou nemohl vyřídit, dokud jsem byl pod vlivem?!

„Asi..."

„Tak, posaď se a klidně mi pověz všechno, cos chtěl v noci." Poplácal místo vedle sebe. Nezněl moc přesvědčeně. Zaváhal jsem, ale pak zatnul zuby a posadil se vedle něj.

„Řekl jsem ti dost, co si myslím, ne?" Sledoval jsem televizi.

„Bylo to nesrozumitelné žvatlání."

„Rozuměl jsi až moc dobře."

„To se fakt musíš napít, aby ses k něčemu dokopal?"

„Jde to snáz, neříkej, že tobě ne..." Opět ten povzdech. Věděl jsem, že mě brzo zas vykopne, tímhle tempem.

„Na tohle-"

„Myslíš, že já jsem tady ten, kdo by se měl omlouvat?! Myslíš, že mě to těší? Že... Že jsem takhle tady... Že se u tebe doprošuju... Přitom jsi to ty. Spíš se mnou a hraješ si na starostlivého a přitom... Kolik záletů vlastně máš?"

„Záletů?" nadzdvihl obočí, „Kvůli jednomu cucfleku děláš takovouhle scénu?"

„Tys taky dělal scény. Dost jasně si pamatuju na Leona. Štěstí, že se chudák probral! Kam se podělo to tvoje: Jsi můj?" ušklíbl jsem se. Mlčky na mě hleděl.

„Samotnýho mě to děsí, vždyť... Tolik jsem chtěl, aby... abys mi dal pokoj, a když jsem se dočkal, tak..." Zabodl jsem pohled do země, „Tak to nechci..." Tak těžko se to říkalo... Akai si podepřel hlavu a sledoval mě. Já už jsem nic neřekl, jen mezi prsty neklidně mnul kalhoty.

„Takže přece jen dokážeš i něco jinýho než jen vrčet," řekl po chvíli.

„Děkuji," řekl jsem s notnou dávkou sarkasmu a koukl na něj. Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst.

„Jenom seš až moc žárlivý typ, neřekl bych to do tebe. Ten cucflek nebyl od žádnýho partnera, zvláště vzhledem k tomu, že žádnýho nemám. Je to z práce."

„V práci si necháváš dělat cucfleky?"

„Ne, dělám v baru, kde je spousta ukecaných ženských a občas se stává, že nějaká měla spor se svým přítelem a snaží se v něm vyvolat nějakou reakci. Těžko najdeš lepší způsob jak vyvolat žárlivost, než když se sápeš po jiným."

„A ty se tak ochotně nabízíš."

„Patří to k mojí práci, bavit se s nima, vyslechnout všechny ty jejich problémy a i si zaflirtovat, šéf by mě vyhodil, kdybych protestoval..."