Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 55.

Ráno jsem se moc dlouho nevydržel vyvalovat. Celkově jsem měl v noci mizerné spaní a připadal jsem si jako zombie. Využil jsem volný čas, abych si alespoň uklidil a skočil do obchodu. Naštěstí jsem nepotkal nikoho známého, protože bych byl velice nezdvořilý ve své mizerné náladě.

Měl jsem jen docela strach z nadcházející směny, protože jsem ji měl společnou se Shirem. Nemohu říci, že bych netoužil se nějak pomstít i Akaiovi za to, že mě donutil se na to podívat, ale i on to udělal, aby se mi vymstil. Znovu jsem se musel zamyslet, jak k tomu videu přišel. Poslal mu to Shiro jako provokaci? To by bylo rozhodně lepší, něž aby to bylo někde uveřejněné. Ale co z toho Shiro, do háje, měl? Vždycky se tvářil, že se Akaie bojí a teď najednou proti němu musí takhle zbrojit? Proč?

Zavrtěl jsem hlavou. Nemělo cenu to řešit. Pevně jsem věřil, že se někdy odpovědi dočkám.

Sbalil jsem si svých pár švestek a rozešel se odhodlaně do práce. Přišel jsem před Shirem, což bylo moc dobře, protože jak jsem pracoval, nemíval jsem většinou čas se zaobírat lidmi okolo. Nastoupil jsem ihned bez odkladů a začal obíhat lidi. Buď mě bůh nemá rád nebo jsem jen zatracený smolař, ale zrovna dneska muselo přijít málo lidí. Možná by pomohlo, kdybych někdy zašel do kostela?

Dělal jsem všechno pro to, abych se Shirovi vyhnul, abychom se maximálně minuli s objednávkami, ale prostě jsem v jednu chvíli neměl co dělat, tak jsem se opřel o plut a on za mnou musel přijít, jako by se nechumelilo.

„Hoj, dneska vypadáš dost mizerně," pousmál se. Klid...

„Můžeš si blahopřát," ušklíbl jsem se a raději sevřel okraj pultu. Shiro na mě chvíli hleděl a pak si odfrkl.

„Ukázal ti to, co?"

„Je mi to už jedno, klidně si nad tím vyhoň," zavrčel jsem.

„Proč tak hnusně? Náhodou to má svou uměleckou hodnotu," prohlásil laškovně. A já se vysral na sebekontrolu. Bez zbytečného přemýšlení jsem se rozpřáhl a dal mu přesnou trefu do ksichtu, až to křuplo. Na obou stranách, bohužel.

Shiro zavrávoral zpátky a sevřel si nos, ze kterého se spustila krev. Já útrpně pohlédl na svou ruku. Zdálo se, že jsem si vyhodil prostředníček.

V restauraci to vyvolalo rozruch. Mně se ulevilo, já už bych pokoj si dal, ale měl jsem tu čest zjistit, že Shiro je výbušnější, než se zdá. Hodil po mně vražedný pohled a vrhl se na mě, aby mi to hezky splatil. Jak už to tak bývá, když pracují svaly, mozek vypíná, takže nejsem zpětně moc schopný popsat průběh, ale zanedlouho jsme se váleli po zemi a snažili se jeden druhého zpacifikovat. Že se ho snažím zardousit mi došlo až ve chvíli, kdy zasáhli spolupracovníci a začali nás rvát od sebe. Raději jsem ho pustil a zvednul se. Otřel jsem si krev z roztrženého rtu a vztekle sledoval Shira, kterému zrovna pomáhali na nohy. Shiro mi pohled oplácel o nic méně nasraným pohledem. Ale pak se začal věnovat svému nosu, který byl nyní poněkud nakřivo. Nebudu říkat, že bych na to nebyl hrdý.

Jeden ze spolupracovníků se do nás pustil s kázáním a chtěl nás odvést dozadu, nicméně ještě jsme spolu nebyli hotoví.

„Sluší ti to," poznamenal jsem škodolibě. Chtěl jsem ho ještě vyprovokovat. Tohle mi chybělo, byla to věčnost, co jsem se s někým serval. A taky mi to vyhojilo ego. Tyhle myšlenky mě ale přešly ve chvíli, kdy Shiro odstrčit kolegu, co ho chtěl zastavit a skočil po mně s takovou vervou, až jsem zády narazil do skleněné vitríny. Naštěstí jsme prolomily jen jedny dveře, poličky s alkoholem to ustály, ale i tak jsme oba schytali pár řezných ran od skla. Ale jak jsem již řekl, při rvačce se nepřemýšlí. A v tom návalu adrenalinu jsem nějakou bolest ani moc nevnímal. Využil jsem situace a dal mu pěstí co možná nejsilněji do břicha. Má snaha skopnout ho na zem nepřinesla žádné ovoce, jen jsem Shira donutil couvnout, ale ne na dlouho. Jak bych popsal následující pár chvil? Servali jsme se jako psi.