Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 21.

S tímhle nepříjemným setkáním jsem se vyrovnával ještě týden. Po týdnu jsem se začal smát představě, že je Akai učitel, což je mimochodem vážně vtipná představa, chudáci děti. Po pár dalších dnech jsem si uvědomil, co mi Shin vlastně řekl. Že si tady Akai hledá byt. A depkaření začalo nanovo. Ostatní si o mě už začínali dělat starosti. Ale stále to bylo ještě v pohodě. Alespoň do té doby, než se drahý bratříček objevil v restauraci, kde pracuju. Hleděl jsem na něj zpoza rohu a v duchu proklínal Shina a jeho velkou pusu. A jako by to nestačilo, musel si sednout ke stolu, který mám na starost já. Kde je spravedlnost?

Došel jsem k němu a podal mu lístek, aniž bych na něj pohlédl.

„Budete si přát něco k pití?" zeptal jsem se, jako by to byl běžný zákazník. Trvalo mu než odpověděl. Slyšet po takové době jeho hlas bylo jako rána kladivem. Dalo mi zabrat, abych se neroztřásl.

„Voda postačí, bratříčku." Dal si záležet, aby to vyslovil čistě a jasně. Na nic víc jsem se nezmohl. Zapsal jsem to na papír a pádil pryč. Trochu jsem se zklidnil a mezitím se zastavil u pár dalších lidí. Až pak jsem mu neochotně donesl vodu. Jen jsem mu ji postavil na stůl a zeptal se, jestli bude chtít ještě něco.

„To si piš a bude toho hodně." Konečně jsem se odvážil pohlédnout na něj. Docela se změnil. Už tehdy měl pohlednou tvář, ale nyní vypadal jak jeden z těch namyšlených týpků, kterého vídáte v bulvárech. Až na tu emo ofinu. Ta byla vtipná. A taky zas o něco málo vyrostl, jako by mu to už nestačilo.

„A něco k jídlu?" vysoukal jsem ze sebe po chvíli.

„Něčím si čekání na konec tvé směny zkrátit musím," ušklíbl se. Doufal jsem, že tomuhle se vyhneme. Že už mu budu někde, nic víc než nějaký idiot, co chvíli šaškovat v domě. Asi to tak ale neviděl. Bohužel.

Byla to ta nejdelší směna, jakou jsem kdy měl. Asi bych měl být rád, že se to tak vleklo a oddalovalo to večer, ale být pořád pod Akaiovým pohledem taky nebyla legrace.

Hodiny konečně dosáhly osmé a já zašel dozadu, abych se převlékl a šel domů. Vyšel jsem vchodem pro zaměstnance a obešel to, abych se dostal na ulici. Akai si nejspíše všiml, že končím, neboť vyšel z restaurace a ihned si mě našel. Začínal jsem se bát.

„Jsem překvapen. Nečekal bych, že tě potkám zrovna tady. Jeden by řekl, že jsi pláchl na druhý konec státu," ušklíbl se.

„Domluvit se, tak bych klidě jel až do Ameriky..." odsekl jsem. Chvíli na mě upřeně hleděl.

„Moc ses nezměnil. Co tě ale přimělo změnit čočky? Zas tě o ně někdo připravil?" zeptal se hořce.

„Jo, moje ex... Nenáviděla to... A nějak mě to od té doby omrzelo..." odvětil jsem, hledíce do země. Rozešel jsem se, ani nevím kam. Akai chvíli mlčel. Nejspíše sám nevěděl, co říci.

„Co tě donutilo tak náhle zmizet?" opět na mě pohlédl. Pokrčil jsem rameny... Ne, fakt, to byla trapná otázka.

„Vždycky jsem chtěl v osmnácti jít z domu. A ta rodinka, jakou jste stvořili svým příchodem, byla něco, co mě odrazovalo, až to bolelo. Vyrostl jsem sám, jsem na to zvyklý. A... Nejednou jsem ti řekl, že nemám zájem dělat ti potěšení." Nevesele se usmál.

„Bylo to až srdceryvné. Pátrali jsme po tobě, ale nedopátrali se. Zařídil sis to chytře."

„To byla taky jediná možnost. Očividně ale ne dost chytře, vzhledem k tomu, že jsem tě potkal..."

„To byla spíše náhoda. Kdyby mě sem Shin nedotáhl, dál by sis spokojeně živořil."

„Teď už nemám šanci v tom pokračovat, říkáš?" Pohlédl jsem na něj. Z těch ledových očí mě zamrazilo. Vždy byly tak moc chladné?

„Neříkám nic, bratříčku. Pouze konstatuji." Buď se změnil nebo vylepšil své herecké umění. Ať tak nebo tak, stále byl děsivý a když jsem proklínal před třemi lety jeho výšku, netušil jsem, že se rozdíl mezi námi ještě o něco zvětší. Kde bral ty růstové hormony?! Život je nefér...

„Jak myslíš. Takže jsi šel na učitele, hm? Kdo by to byl řekl? Chceš si zahrát toho učitele, co děsí celou školu a každá třída se klepe, aby ho neměla?"

„Netušil jsem, že v tobě budím až takový odpor. Ale ne. Studuji zemák a matiku. Taky bych chtěl dělat tělocvikáře. V tomhle rád pekelného."

„Chceš učit tělák na vejšce? Je to vůbec možné?"

„Vystačím si se střední..."

„Měl bys zkusit školku," zasmál jsem se té představě, „Třeba by tě tam naučili trochu citu k ostatním lidem." Mlčky na mě hleděl. Musel by být zatraceně dobrý herec. Ale v restauraci byl hodně jako před třemi lety. Vrtalo mi to hlavou.

Ignoroval má slova a zeptal se: „Ty ses teda dál věnoval biologii? Zdálo se, že v tom máš velké zalíbení, hlavně v práci se skalpelem."

Vzpomněl jsem si, na příhodu s pokrevními bratry. Pohlédl jsem na ruku, kde jsem měl tenkou, těžce viditelnou jizvu.

„Máš tu čest být jediný, koho jsem jím kdy bodl, byť to zrovna výhra není," řekl jsem kysele, „A ano, vrhl jsem na dráho biochemie."

„Jaká pocta." Těžká ironie. Sledoval moji ruku, možná si té jizvy i všiml.

„A co nového v mém starém domově?" zeptal jsem se, jako by se nechumelilo.

„Co já vím. Už víc jak rok tam nebydlím..."

„No... To se dalo čekat... A už sis tady našel byt? Nebo sis to rozmyslel?"

„Je mi líto, že tě zklamu. Našel. Včera jsem se stěhoval."

To jak mluvil... Ne, to nebyl starý Akai, vůbec ne. Proč se mnou chtěl vůbec mluvit, když byl pak takhle stručný? Bylo to divné, stát znovu vedle něj a přitom zjistit, že ten, koho nenávidím, je úplně jiný člověk. Změnil jsem se i já? Nepřišlo mi. Ale tak to asi chodí, ne? Nebo je vážně jen zatraceně dobrý herec... Což asi bylo pravděpodobnější.

„Zas takové zklamání to není, zažil jsem horší věci," ušklíbl jsem se. Nějak už jsem měl ve zvyku ho prudit, ale snažil jsem se držet se zpátky.

„Jak uklidňující..."

„Trochu... Co jsi mi vlastně chtěl?" zeptal jsem se, abychom se konečně dostali k jádru věci. Nechtěl jsem s ním trávit víc času, než bylo nutné.