Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 18.

Ráno jsme spolu šli do školy. Moc jsem se s ním nechtěl bavit, byť pár kousavých poznámek z jeho strany přišlo. Měl jsem toho na přemýšlení hodně. Vlastně dneska jsem chtěl konečně rozběhnout můj velký plán. Nemyslím to ironicky. Sotva jsem se přezul a vzal si věci na první dvě hodiny, zamířil jsem do sekretária, abych si něco vyřídil. Přesněji, abych si vyřídil přestup na jinou školu. To bude začátek. Plnoletosti jsem dosáhl již před několika dny, takže to nebyl problém. Bylo mezi učiteli známé, že můj otec není většinu času doma a nepotřebovali vědět, že se v tomto ohledu polepšil. Vlastně jsem si vždy všechno zařizoval sám, maximálně si vyžádal od svého zákonného zástupce podpis. Tudíž se ho ani nesnažili ohledně mého rozhodnutí nějak kontaktovat. Jo, má to i své výhody.

Po škole jsem zašel na chvíli za Leonem a Akirou do nemocnice. Akira byla těsně před propuštěním a hrozně hyperaktivní. No, jako vždy. Alespoň jsem si mohl být jistý, že je v pořádku. U Leona jsem byl jen chvilku. Doktoři říkali, že se již párkrát probral, ale pak zase vypnul. Podlitiny mu zmodraly, takže nevypadal moc dobře. Bylo mi líto, co se stalo. Mohl jsem za to z velké části já, protože jsem Akaie tolik provokoval...

Následujícího dne po škole jsem si z domu vzal pár věcí, sedl na vlak a jel na školu, na kterou jsem chtěl přestoupit. Byla ve městě vzdáleném docela daleko. Právě proto jsem si ji vybral. Navíc to bylo také gymnázium, takže to taková změna být nemohla. Ještě jsem se ujistil, že i kdyby Akai nebo někdo jiný pátrali, kam jsem přestoupil, informace by jim nedali. To sice vyvolalo u vedení školy pár pochybností, ale zástupkyně nikdy neměla tendenci strkat nos do cizích věcí. Nejspíš si řekla, že si sám nabiju držku a pak se vrátím. To tak.

Po krátkém bloudění v neznámém městě jsem se konečně dostal ke škole, kam jsem zanesl formuláře. Po večeři u Mekáče jsem opět cestoval vlakem, ale ne tak daleko. Zajistil jsem si přespání u tety z máminy strany, která milovala mého otce asi tolik jako já. Plánoval jsem u ní přespat ještě párkrát, ale nechtěl jsem u ní zůstávat moc dlouho, protože sama měla dost práce a také malý byt. Takže zatímco jsem od ní dojížděl ráno do školy, ještě do té staré, než mi vyřídí přestup, hledal jsem si v novém městě byt. Měl jsem přístup k otcovým účtům, takže to takový problém nebyl. Jistě, mohl by mě pomocí kreditek vystopovat, ale na to jsem mu byl příliš ukradený. Věděl jsem, že to chvíli bude trvat, než mu úbytek penez začne vadit. Taky jsem si začal shánět práci, kdyby mi náhodou zatrhl přístup k penězům. Nebo spíš abych se udržel, až to udělá.

Nejednou za tu dobu se Akai snažil mluvit se mnou, ale vždy maximálně ve škole, v těláku nebo o nějaké přestávce, ale moc šancí jsem mu nedával. Vzhledem k tomu, že při dobíhání vlaku jsem hodil tlamu a natáhl si šlachu, měl jsem dobrou omluvenku na tělák. Díky jeho kroužkům jsme se nepotkávali, když jsem zavítal domů, maximálně jsem se potkal s jeho máti, které jsem nakukal, že spím u kámošů. Po dvou týdnech mi Ren řekl, že u nich byl Akai a sháněl mě. I on se začal zajímat, co se děje, ale zatím jsem mu to nehodlal říct. Až na poslední chvíli. Nechtěl jsem, aby se mi to snažil rozmlouvat. Konečně jsem dosáhl svobody a hodlal ji využít, vyždímat z ní, co jen šlo.

Jakmile jsem sehnal vhodný byt, rovnou jsem ho koupil, abych nemusel splácet nájem. Pěkně jsem vyždímal tatínka. Nebylo to nic velkolepého, ale pro jednoho to bohatě stačilo. Přesto jsem ale zůstával u tety, protože jsem to měl blíž do školy. Alespoň jsem se jí snažil pomáhat, co to šlo, abych nebyl jen příživník. Taky jsem se vrhnul na řidičák, když už jsem se vrhl do toho šíleného kolotoče. Měl jsem toho sakra hodně.

Trvalo něco málo přes měsíc, než mi přestup vyřídili. Poslední den na staré škole byl hrozný. Když jsem si představil, že tam jsem naposled a všechny nejspíš vidím naposled... Skoro jsem váhal. Ale jen skoro. Nehodlal jsem se té šance vzdát, další by se už tak snadno nemusela naskytnout. Po škole jsem počkal na Rena u skříněk a váhavě mu vše řekl. Ale neřekl jsem město ani školu. Žádné údaje. Jen že přestupuji a už se nehodlám vracet, že jsem se odstěhoval. Tak nevěřícný pohled jsem u něj ještě neviděl. Dělal jsem, že jsem si toho nevšiml a požádal ho, aby to řekl ostatním. Jak jsem čekal, chtěl mi to rozmluvit, ale nedal jsem se zlomit a rychle se s ním rozloučil. Dal jsem mu ještě číslo své nové simky a požádal, ať ho nedává nikomu jinému, hlavně ne Akaiovi. Založil jsem i si nový profil na Facebooku, ale s tím jsem ho už neseznámil. Dal jsem si tam nepravé jméno, jak už bylo dneska hitem, aby mě nenašli a na profilovku si hodil první blbost, co mi přišla pod ruku. Starý jsem si ale nezrušil, jen si vypnul chat. Chtěl jsem sledovat alespoň z části, co se děje kolem.

Domluvil jsem se s tetou. Společně jsme dopoledne, když nikdo nebyl doma, zajeli k nám, abych si vzal věci a dal domu nadobro sbohem. Štěstí, že měla velké auto, bylo toho docela dost, co jsem si bral. Nakonec jsem vytrhl papír z Akaiova sešitu, co ležel na stole a lihovkou na něj co možná nejúhledněji naspal: Sbohem, idioti! Položil jsem ho na svůj stůl a ještě jim do rohu nakreslil srdíčko. Naposledy jsem si prohlédl podivně prázdný pokoj a položil všechny klíče na stůl. Nechal jsem otevřeno. I klíče od vchodových dveřích jsem tam nechal a jen za sebou zabouchl. Byl to zvláštní pocit, ale líbil se mi. Konečně. Konečně budu moct žít svůj vlastní život. Bez všech těch omezení. Bez té šílené famílie. Bez Akaie.

Teta mě odvezla až do nového bytu s zastávkou v tom jejím, kde jsem si vzal zbytek věcí. Rozloučil jsem se s ní, zhluboka se nadechl a připravil se na nový život. Odteď to bude konečně zajímavé.

*** Konec prvního dějství***