Zabiju tě, bratříčku!

Bonusová kapitola

Řekla jsem si, že by to chtělo na Vánoce něco trochu spešl, tak vám přináším kapitolku, která se odehrává krátce po konci druhého dějství. Avšak není úplně obyčejná -  je z pohledu Akaie. Napsala jsem ji už před dávnou dobou a původně ji plánovala vložit až na konec příběhu, ale podařilo se mi napsat Vánoční speciál, který na ni navazuje, tak ji přidávám nyní, druhý speciálek čekejte zítra ^^

Za okny bubnovaly robustní kapky deště, zatímco jsem zaznamenal velký úspěch – poprvé za celou tu dobu jsem donutil Taigu, aby něco uvařil.

Seděli jsme u něj doma, k čemuž ho přiměl pouze fakt, že netušil, kde co mám. Normálně bych asi jeho jídlům moc nevěřil už jen z toho důvodu, že mi furt vyhrožoval kyanidem a podobnými ochucovadly, ale po tom jeho dojemném vyznání před pár týdny jsem se to rozhodl, že za zkoušku nic nedám. Koneckonců, musel si dlouhá léta vystačit osamotě a nevěřil jsem, že by vyrostl na pizze.

Byť jsem mu to už jen ze zvyku ohodnotil dosti stroze, musel jsem si přiznat, že by mi tenhle luxus nevadil častěji. On ale, soudě podle jeho nevlídného skeptického pohledu, nebyl s mým hodnocením spokojený a s tím potlačovaným dětinským vzdorem spořádal mlčky svou porci.

Až poté, co jsme oba dojedli, přerušil náhle ticho: „Proč jsi se nevěnoval sportu? Proč učitel?" vysoukal ze sebe a sledoval mě zvídavo podezřívavým pohledem. Asi mu to v hlavě hodně vrtalo.

„Proč tě to zajímá?" povytáhl jsem obočí a umně zamaskoval pobavení. Jen pokrčil rameny a sjel očima stranou, jako by ho na tý zdi něco velmi zaujalo.

„Asi jsem cítil, že nás osud svede dohromady," ušklíbl jsem se. Opět ke mně střelil pohledem a nasadil svůj „jsem pan vážný a hodně podrážděný" výraz.

„Co takhle normální odpověď?" navrhl odměřeně.

„Zvážím to," odvětil jsem s vlídným úsměvem, což ho popudilo ještě víc. Miloval jsem si ho takhle dobírat. Ten jeho naprosto bezúčelný vzdor. Asi by se zvedl a výsostně odkráčel pryč, kdybych se neozval.

„Asi se ve mně probudila touha tyranizovat náctileté děti takovým způsobem, abych za to pak nemusel do lochu." Pozoroval jsem ho a zkoumal jeho reakci.

„Jo, to by tě vystihovalo..." odfrkl si odměřeně a protočil panenky.

„Sportovců je hodně, bylo by těžké se někde uchytit," pokrčil jsem rameny, „Navíc bych musel hodně cestovat a bývá u toho spousta mnohdy i trvalých zranění... Já mám svůj sexappeal rád."

Nekomentoval to, stále udržoval otrávený výraz.

„Ty ne?" cukl mi koutek.

„Co já?"

„Nelíbí se ti můj sexappeal?" Probodával jsem ho pohledem, abych ho znejistil ještě víc, než byl po mé otázce.

Ozvalo se zamňoukání. Vážně jsem tu kočku přestával mít v lásce, vždy se objevila v těch nejhorších chvílích. A co bylo nejhorší, stačilo, aby ji jednou vzal k sobě a byla tam jako doma. Cestou k němu nás sledovala a pak se protáhla oknem.

Taiga k ní rychle přesunul pozornost a vzal si ji do náruče. Vážně si myslel, že ho ta kočka ochrání...?

„Tak?" vyzval jsem ho.

Zabořil obličej do bílé srsti. Vše, jen aby se na mě nemusel podívat. Potlačil jsem povzdech.

„Na tobě není nic, co by stálo za oblibu," odsekl s trucovitým vzdorem v hlase.