Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 43.

Bylo mnoho faktorů, které by mi mohly bývaly ulehčit situaci. Třeba kdyby se za mnou neschovávalo malý dítě nebo třeba kdyby Akai měl ještě horší horečky, než jak jsem ho zanechal a mohl bych mu nakecat, že má bludy. Nebo kdyby třeba před ním René nestála jen ve spodním prádle a mém triku, které ze mě nejednou sundával.

„Ahoj, co potřebuješ?" křečovitě jsem se usmál. Přišlo mi to jako to nejlepší, co jsem mohl momentálně říci i vůči René s Nicol. René se ale vzpamatovala.

„Dlouho jsem se neviděli, Akaii," řekla tónem, ze kterého se dalo pramálo vyčíst.

„To rozhodně ne..." odvětil Akai klidně, jako by se nic nedělo, „Chtěl jsem mluvit s Taigou, ale vidím, že má jinou zábavu, tak se stavím později."

To nebylo dobrý. To vůbec nebylo dobrý.

„Um... Počkej," vypadlo ze mě. Akai se zarazil a pohlédl na mě jedním ze svých povýšených pohledů.

Zvedl jsem Nicol ze země a podal ji René. Trochu jsem do ní šťouchl, aby šla pryč, vzal si klíče a zavřel za sebou dveře.

„Hm?" vytáhl Akai obočí, když jsem se k němu otočil. Nelíbilo se mi, jak se v chodbě odrážel zvuk a bylo mi jasné, že René bude poslouchat za dveřma, tak jsem ho popadl za zápěstí a odtáhl ven. Nijak mi nevadilo, že jsem na sobě měl starší triko, šortky a pantofle, stejně bylo vedro už takhle po ránu.

Akai překvapivě neprotestoval a šel poklidně za mnou.

„Vypadalo to blbě, to přiznávám, ale jen u mě přespávala, protože jí vypadla kámoška, se kterou to měla domluvené..." řekl jsem, když jsme vyšli ven. Jeho ruku jsem rychle pustil.

„Slušelo jí to," ušklíbl se, snad pobaveně.

„Vzala si to bez dovolení jako pyžamo!" zaprotestoval jsem. Pohlédl na mě pronikavě a sevřel mi čelist, čímž mě donutil mít zvednutou hlavu.

„Snad ani ty bys neměl takové choutky dělat to před dítětem." Cukl jsem sebou a vytrhl se mu.

„Nemám žádný choutky..." zavrčel jsem, „Já tu nejsem ten, kdo chrápe s třináckama." No, to mi asi neměl vylítnout, soudě podle výrazu, jaký se mu mihl přes obličej. Asi to nebylo něco, co by teď chtěl vytahovat, ale pro mě to byl stále obranný materiál.

„Jednou mi budeš muset povyprávět, co všechno ti Shiro řekl," odvětil až moc chladně. S odpovědí jsem zaváhal.

„Jen pár věcí, když jsem se ptal..." zamumlal jsem a raději pohlédl k silnici, po které zrovna přejíždělo auto mých sousedů, kteří zřejmě jeli do práce.

„Například?" Sevřel mi opět čelist a ocitl se až nebezpečně blízko.

„Nech mě být, jsme venku," odsekl jsem a ustoupil od něj.

„Tak to vyklop."

„Není nic, co bych měl."

„Vždy vytáhneš něco dalšího, očividně je."

„Nezdá se mi." Pohlédl na mě odměřeně. Tohle vykroucení vážně nikam nevedlo. Jenže ten vztah mezi ním a Shirem byl celý plný záhad. Jak se k tomu ti dva stavěli... Vážně mě zajímalo, co se ve skutečnosti stalo - neměl jsem pocit, že by mi Shiro říkal vše. A hlavně, co se Akaiovi v té době asi honilo hlavou. A taky to, co se mu hlavou honilo teď, když to tom tak nerad mluvil.

„Mohlo by ti dodat klid v duši, kdybys mi sám řekl, co se stalo, když se tak bojíš toho, co mi nakecal Shiro," prohlásil jsem a pohlédl na něj zpříma. Akaiovi mírně cuklo obočí.

„Nic, co bys potřeboval vědět."

„Tak pak tolik nevyváděj, používám to, jen když se navážíš ty do mě." Podrážděně sykl.

„Nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není," zavrčel, „Shiro je kretén, minimálně polovina toho, co ti řekl, je lež, ale když věříš všemu, co řekne, jako by to bylo slovo boží, je to tvoje věc. Alespoň o tom přede mnou drž hubu, nemám chuť poslouchat, jak papouškuješ jeho sračky."

Cukl jsem sebou. Jeho pohled byl... nasraný ani podrážděný to nedokáže vystihnout. Bylo to něco úplně nového, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Nic jsem mu na to neřekl, jen na něj hleděl. Po chvíli se zhluboka nadechl a onen výraz z jeho očí zmizel.

„Máš návštěvu, měl by ses jí věnovat," řekl již klidně, ale vůbec mě to neuklidnilo.

„J-jo..." vysoukal jsem ze sebe, „Um... Pak..." Nebyl jsem si jistý, co bych měl říct. Chvíli na mě jen hleděl.

„Až budeš mít po práci, návštěvu neodmítnu," ušklíbl se mírně, ale nezněl, jako by věřil, že se dobrovolně ukážu. Bez dalšího slova odešel pryč.

Ještě chvíli jsem tam stál a hleděl za ním, stále trochu zmatený, než jsem si vzpomněl na René a vrátil se do bytu.

Zavřel jsem za sebou dveře a došel k nim. Již na sobě měla svoje normální věci a zdálo se, že jsou připraveny k odchodu.

„Promiň, nečekaná návštěva..." povzdechl jsem si a věnoval jí nucený úsměv. Ten mi ale zamrzl na rtech, když jsem jí pohlédl do očí. Zostra na mě hleděla, ruce zkřížené na hrudi.

„Mám dojem, žes mi něco neřekl..."

„Co...?"

„Sledovala jsem vás z okna..." Sakra, na to jsem zapomněl.

„A...? Šmírovat se nemá, to dáváš Nicol takový příklad?" ohradil jsem se ve snaze svést konverzaci jinam. Nedala se, bohužel.

„Neodbočuj od tématu."

„A co je to za téma?" dělal jsem nechápavého.

„Snad nejsi až takový blbec..."

„No..."

„Vypadalo to na hezkou chvilku." Přišla ke mně blíž, stále s tím pohledem, „Neříkej mi, že jsi gay."

„Nejsem!" vyhrkl jsem.

„S Akaiem to vypadalo trochu jinak."

„Akai je Akai," zavrčel jsem.

„Pověz mi, ty události na střední... Vážně mi nemáš co říct?" Nebyla tak blbá, jak jsem si myslel... Ouch, to neznělo hezky.

„Nic, k čemu bych se chtěl vracet."

„Takže z nenávisti se zrodila láska?" rýpla si.

„Kdo tu mele něco o lásce, do háje?!"

Vytáhla se na špičky a sevřela mi tváře. „Pověz mi pravdu. Ihned. Mám na to právo po tom všem." Ten její pohled byl hodně neústupný. Uhnul jsem pohledem stranou, což se dalo lehce zhodnotit jako souhlas k jejím slovům.

„Nicol kouká na pohádku, můžeš mluvit," řekla po chvíli a pustila mě. Ještě jsem delší dobu váhal, ale pak, při vzpomínce na to vše, jsem si rezignovaně povzdechl a v hodně velké zkratce jí to řekl. Nezmínil jsem sex ani věci podobného rázu, ale nejspíš si to se svou fantazií domyslela. Poté byla asi minutu ticho, než se ušklíbla.

„Jsi masochista," zkonstatovala nakonec.

„Hej!" ohradil jsem se, „Poznámky si nech..."

„Promiň, promiň," propukla ve smích, „A-ale... Je to úžasné pomyšlení, že jsem spala s Akaiovým partnerem!"

„To se moc neshoduje s tvou reakcí, když k tomu došlo."

„Tehdy jsem to nevěděla," pokrčila rameny, „A neboj, zůstane to mé tajemství."

„Jo..." Kéž by.

„Takže, až se dáš psychicky dohromady, chci zajít do knihkupectví a pak koupit kámošce něco k narozkám. Jestli zbude čas, někam si sedneme, co ty na to?" Bez dalších slov jsem jen přikývl a šel se obléci do něčeho příhodnějšího. Nebyl jsem ale moc klidný. Ať už šlo o Akaiova slova nebo o to, co jsem právě řekl ze všech lidí zrovna René. Už jsem s tím ale nemohl nic udělat, tak jsem si jenom vzal věci a vyšel s nimi do města.