Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 39.

Chvíli na nás hleděla a pak se k nám rozešla. Poznala mě? Nejspíš. Zachytil jsem, jak si Nero rychle upravil košili a vypnul hruď. Potlačil jsem úsměv.

„Ahoj Taigo," zastavila u mě se sebevědomým úsměvem, který mě jen lehonce znepokojil.

„Ahoj," donutil jsem se k úsměvu, „Jak je to dlouho, co jsme se viděli?"

„Cos přestoupil. Ale vůbec ses nezměnil. Teda až na oči, ale takhle stejně vypadáš lépe."

„Ty vypadáš mnohem... zženštileji," hledal jsem správný výraz. No co, pohledu do jejího výstřihu by odolal málokdo.

„Hm? Děkuji." Z toho úsměvu mě zamrazilo. Asi to pochopila.

Nero asi pochopil o co go a věnoval mi nemilý pohled. René ho ale nenechala křenit a pohlédla na něj.

„René," věnovala mu vlídný úsměv a podala ruku. To mi snad dělá schválně. Asi nechodí na herečku pro nic za nic...

„Nero!" zapanáčkoval jak nadšený štěně a s rukou jí potřásl. To chybělo... Zatímco i on se pokochal jejím dekoltem, René ho celého prosondovala pohledem. Od hnědých, delších vlasů, přes ostře řezanou tvář s tmavýma očima až po dobře stavěný pas. Pousmála se spokojeně. Štěstí, že jsme se nestihli vsadit o prachy. Měl jsem špatný pocit, že toho chudáka ještě dneska znásilní, byť se mnou tak vyváděla. Život je pech.

„Asi to začíná," koukla René směrem k pódiu, kde se připravovala kapela. Spousta lidí se tím směrem vydalo.

„Půjdeme tam spolu?" nabídl jí Nero galantně rámě. Usmála se a ruku do něj zahákla. Ještě se otočila a vyplázla na mě jazyk, než s ním zmizela v davu. Zůstal jsem sám se svým pitím a hleděl za nimi otráveně. Jo, super akce... A nejhorší na tom bylo, že já nikoho sbalit nemohl kvůli jisté velice majetnické osobě.

Vydal jsem se k pódiu sám. Že já sem lezl...

Alespoň jsem si hezky přiotrávil játra a z pozdějších hodin si moc nepamatoval. Pouze jsem se ráno vzbudil s hroznou kocovinou v autě. René s Nerem se zdejchli úplně, ale když jsme se našli další den ráno, zářil Nero silněji jak to parné slunce nad námi.

„Mám její číslo!" hlásil mi spokojeně.

„Jen to? Neříkej mi, že jste spolu nespali," odvětil jsem ne moc zaujatě. Prohrábl si vlasy a usmál se. Spali. Úžasný. Vážně jsem nechtěl vědět kde a za jakých podmínek. A vůbec, kdy se ta holka stihla stát tak poddajnou?

Poplácal mě po zádech. „Musíš se více snažit! Jsi moc antisociální! Zaškolím tě v balení," řekl mi povzbudivě. Koukl jsem na něj odměřeně.

„Začala se s tebou bavit jen proto, že se s ní znám a byls tu se mnou..."

„To není pravda! Možná byl díky tobě první rozhovor, ale pak je vše má zásluha."

„Jak říkáš..." Na hádky bylo přílišné vedro a navíc ta kocovina – nepříjemná kombinace.

Naštěstí Nerova sestra bydlela v onom městě, u kterého jsme strávili noc a přes jisté dluhy z minulosti, které jsem raději nechtěl znát, ji Nero donutil, aby nás jako jediná plně střízlivá dovezla zpět do sladkého domova.

Z cesty mi bylo ale dost blbě. I chudák Nero byl zelenější jak jeho košile. S úspěchem jsme ale dokázali ovládnout touhu našich žaludků a dojet do našeho překrásného města. Původně jsme plánovali zůstat přes všechny dny, ale já se unudil málem k smrti a Nerovi René odjela, tak se s ní chtěl co možná nejdříve takhle spojit. Romeo a Julie, vskutku.

Sotva mě vyhodili u mého baráku, udělal jsem si silný kafe a vykoupal se. Krásné slasti života.

Zrovna jsem seděl v kuchyni s ještě mokrou hlavou a upíjel kafe, když se ozvalo zamňoukání. Koukl jsem na bílou návštěvnici. Prý jsou kočky teritoriální, ale takhle mi přišla poněkud přelétavá. Musel jsem jí sem pořídit záchod i misky.

Zvedl jsem se, podrbal ji a dal jí čistou vodu do misky. Hned se na ni vrhla, jak kdyby týden nepila.

„To Akaie kleplo a nedal ti nic?" zeptal jsem se a zaujatě ji sledoval. Mňoukla na mě a strčila čumák do prázdné misky na granule. Připadal jsem si jak sluha, když jsem jí poslušně nabral a dal pod nos. Začala radostně chroupat. Sežrala celou misku. To vážně bylo divný. Vytáhl jsem mobil. Měl jsem od Akaie tři zmeškané hovory. Upsa. Pokrčil jsem rameny. Očividně je živý dost.

Zvedl jsem Shiro do náruče, když ke mně došla a zaváhal. Mohl jsem si ještě alespoň dva dny užívat klidu, než bych překročil Akakiovu trpělivost nebo za ním přiběhnout jak poslušný pejsek. Těžká volba. A taky těžká ironie.

Udělal jsem si pohodlí na gauči a spokojeně sledoval tv, zatímco mi Shiro spala v klíně.

Dalšího dne odpoledne se Shiro, která večer zmizela, opět vrátila a dožadovala se krmení. To už bylo divný, Akai jí nikdy nezapomínal dát najíst. Navíc už ani nevolal...

Připadal jsem si jak neurotická školačka, když jsem se Shiro v náručí mířil k němu. Dal mi klíče, takže nebyl problém se k němu dostat. Vešel jsem dovnitř a vyzul se.

„Akaii?" ozval jsem se procházeje kuchyní. Nakoukl jsem do obýváku, když se otevřely dveře ložnice. Pohlédl jsem tím směrem. Shiro mňoukla a vyskočila mi z náručí, aby se šla Akaiovi otřít o nohy. Ale že to byl pohled. Vlasy měl na všechny strany a pod očima kruhy.

„Eh... Co se děje...?" zeptal jsem se překvapeně. Delší chvíli mě jen podrážděně sledoval, než sykl a vrátil se zpátky do pokoje. Zaváhal jsem, ale nakonec se za ním vydal. Sedl si na postel a koukl na mě jako zombie. Chvíli jsem ho sledoval, než jsem k němu došel. Nebyl jsem si jistý, jestli se obávat či začít smát. Jeho zevnějšek vskutku stál za to.

„Co je?" Jen na mě hleděl, jako by měl každou chvíli natáhnout bačkory.

„Hej..." zkusil jsem to znova po chvíli ticha.

„Je mi blbě," zavrčel jak vzteklý pes a lehl si. Ah... Takže i někdo jako Akai může onemocnět. Zajímavý poznatek...

Potlačil jsem úšklebek.

„A co ti je?"

„Co já vím. Chci spát," odsekl mi hrubě. Chvíli jsem ho sledoval a zvažoval, jestli ho nenechat být a nejít pryč, ale pak jsem se rozhodl zůstat a taky ho trochu potrápit. Taková hezká šance by se nemusela zase dlouho naskytnout.