Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 25.

Pomalu jsem otevřel oči a hned je kvůli světlu zase zavřel. Počkal jsem, až se mi zrak alespoň trochu přizpůsobí jasu a pak zamrkal v neznámé místnosti. Pomalu se mi začalo vybavovat, co se stalo. Ani jsem si nepamatoval, jak jsem se dostal do jeho ložnice.

Obrátil jsem se na záda a snažil se ignorovat bolest. Akai vedle mě neležel, nejspíše už vstal. Bůh ví taky, kolik bylo hodin. Posadil jsem se a chvíli jsem musel počkat, než se bolest trochu uklidní. Natož pak při vstávání. Tohle mi vážně nechybělo.

Další věc byla oblečení, které jsem nikde nenašel, tak jsem se s tím neštval a vlezl Akaiovi do skříně. Všechno mi bylo velké, ale tepláky jsem si stáhl a zavázal a triko nevadilo. Vyšel jsem do obýváku. Akai vzhlédl od noťasu a prohlédl si mě. Koukl jsem se po zemi, ale ani tam jsem věci neměl.

„To je moje oblečení," řekl skepticky.

„Tak mi dej to moje..." hlesl jsem a zmoženě se opřel o zeď.

„Obávám se, že to nepůjde. Byl jsem schopen jen zachránit obsah tvých kapes."

„O čem to mluvíš?"

„Kočky jsou v noci velmi aktivní. Shiro se nudila, tak mi pro jednou netrhala přehoz."

„Děláš si srandu, že jo?"

„Běž se podívat do koše, jen cucky."

„A v čem mám jít teď domů?!"

„Tohle ti docela sedne... docela..." uchechtl se. Sotva zadržoval smích. Dostal jsem chuť něčím ho praštit. A pořádně. Třeba cihlou.

Odložil noťas a došel ke mně.

„Klepeš se jak osika."

„A čí myslíš, že je to chyba?!" Na to se jen nevinně usmál.

„Ale za tu noc to stojí, ne?"

„Možná pro tebe, ty si jen uděláš dobře..."

„Vždyť ty taky, jen jsi pak ráno rozlámaný."

„A ty ne... Což si takhle vyměnit pozice, abys poznal, jaká je to radost?"

„Neprovokuj, bratříčku, aby ses zase neocitl vmáčknutý do matrace."

„No vidíš, i ty jsi proti tomu." A takhle nějak to dopadlo, že jsme to dělali znova. Se mnou vespod, samozřejmě...

Odpoledne jsem musel do práce, což bylo peklo. Třásl jsem se jako ratlík a sotva stál na nohou. Proklínal jsem Akaie a přál mu největší a nejbolestnější utrpení. Dospěl jsem k názoru, že až příště něco zkusí, tak to budu já, kdo toho parchanta zatlačí dolů. Potom ho to určitě přejde.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě Shiro, když přišel.

„Jo, jen jsem blbě spal..." hlesl jsem a letmo na něj pohlédl. Na jazyku mi visela otázka, ale neměl jsem se k tomu, abych ji vyslovil. Byl vážně Akakiovou... hračkou?

Shira očividně také něco trápilo, ale nic neříkal. Moc jsme se nebavili, bylo to takové napjaté. Ale měl jsem za to, že tuší, co je mezi mnou a Akaiem. Nemohl jsem o tom ale začít mluvit...

Konečně mi skončila směna a já musel chvíli zmoženě posedět vzadu, než jsem se převlékl. Když jsem si oblékal triko, vešel za mnou Shiro a zarazil se, pohled upřený na modřiny po mém těle. Rychle jsem si natáhl triko a dělal, že jsem si ničeho nevšiml.

„Už jdeš taky?" zeptal jsem se po chvíli.

„J-jo, dneska mám kratší směnu..." odvětil a taky se šel převlékat. Počkal jsem na něj a společně jsme vyšli. V tu chvíli ale vypadl proud v celé čtvrti, všechno zhaslo.

„No to je krása..." zaúpěl jsem.

„Jak v tomhle trefíme dom? Možná u silnice bude světlo, jestli je tam provoz," Shiro pohlédl na zamračenou oblohu, na které ani měsíc nesvítil.

„Jen tam ve zdraví dojít..." Váhavě jsem se rozešel známým směrem a snažil se vyhnout popelnicím a dalším nevlídným věcem, co v úzké uličce trůnily. Neušel jsem ale ani deset metrů, když jsem šlápl do prázdna. Jediná má myšlenka byla: Huh?! Pak už jsem jen ucítil, jak se bořím do chladné vody a v tom šoku se jako největší pitomec nadechl. Cítil jsem, že mě Shiro nějakým ninja reflexem chytil za ruku, ale v té chvíli jsem si to moc neuvědomoval. Neschopnost nadechnout se byla větší faktor.

Dalších pár chvil mám zastřených. Myslím, že mě Shiro nějak vytáhl a snažil se mě probrat. Úplně jsem procitl až po nevím jaké chvíli, když mi Shiro dával dýchání z úst do úst. Nejspíše chvíli před tím naskočila světla, protože mě to oslepilo. Ale moc jsem to neřešil. Vytrhl jsem se Shirovi, převrátil se na bok a kašlal vodu. Zaslechl jsem, jak někdo něco křikl a jak Shiro zalapal po dechu.

Konečně jsem byl schopný se nadechnout, ale ještě chvíli jsem zůstal na zemi a lapal po dechu. Do té doby, než mě čísi ruce posadily. Pohlédl jsem na onu osobu a zatoužil se do vody vrátit. Koukl jsem na Shira, který se zvedal ze země. Rifle měl roztržené, nejspíše, jak jsem ho chudáka stáhl dolů.

Vytrhl jsem se Akaiovi a předklonil se. Stále jsem lapal po dechu. Shiro si mě moc nevšímal, vyděšeně hleděl na Akaie.

„Díky..." řekl jsem Shirovi, byť to spíš bylo jen jakési zachraptění. Ten po mě střelil pohledem a pak se zvedl. Taky jsem se pokusil postavit, ale neustál jsem to a spadl na Akaie, který mě obratně chytil.

„Páchneš jako kanalizace..." poznamenal. Dupl jsem mu na nohu a on překvapeně uskočil zpátky. Naštěstí jsem tentokrát stát zůstal.

„Jsi... Jsi v pořádku?" zeptal se mě Shiro.

„Myslím že jo..." Koukl jsem, do čeho jsem to spadl, co jsem to vdechl a málem jsem hodil šavli. Někdo odstranil víko z kanálu. Kde to proboha žijeme?! Alespoň že v posledních dnech vcelku pršelo a tudíž se to dost zředilo... Snad...

„Fuj, do hajzlu!" ulevil jsem si. Naštěstí se zdálo, že v naší blízkosti nikdo není, takže moje představení nikdo neviděl. Ale měl jsem utopené všechny věci v tašce. Naštěstí jsem si zapomněl mobil doma a netahal jsem s sebou kreditku, ale peníze, doklady...

Akai nejspíš hodil nějaký nepěkný pohled na Shira, protože na něj pohlédl ještě vyděšeněji, bylo-li to možné.

„J-já.... Měl bych jít, zvládneš to už?" zeptal se nervózně. Přemýšlel jsem, jestli ho nemám nutit zůstat a štvát Akaie, ale Shiro by byl ten, kdo by vyvázl nejhůř.

„Jo..." hlesl jsem tedy. Shiro se rychle odporoučel.

„Jeden by řekl, že držky do kanálu se hází jen ve filmech," ušklíbl se Akai. Vztekle jsem se k němu otočil. Chtěl jsem mu vpálit něco nepěkného do ksichtu, ale nohy mě opět zradily a já se rozmázl na zemi.

„To ses praštil do hlavy a zapomněl chodit?" zeptal se jako idiot a zvedl mě.

„Proč si myslíš, že nemůžu chodit, ty idiote! A co tady vůbec děláš?! Nech mě být!" Snažil jsem se ho odstrčit, ale on si mě hodil přes rameno, jako bych byl nějaký malý děcko.

„To nemyslíš vážně..." hlesl jsem. On se jen usmál a vykročil. Spražil jsem ho nemálo ranami a nadávkami, ale on mě furt nepouštěl. Alespoň že se vyhnul rušným ulicím.