Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 41.

„Akaii... Pusť mě..." zopakoval jsem už počtvrté rozmrzele, ale on se ani nehnul. Ležel na mně, hlavu odloženou na mé hrudi a nekompromisně mě objímal, přestože jsem se snažil vykroutit.

Ani by mi moc nevadilo takhle ležet, ale on byl neúnosně horký a já umíral vedrem.

„Měl by sis lehnout do postele a vzít si něco na teplotu!" Dál jsem ho tlačil od sebe, avšak marně. Jen cosi zabručel a sevření ještě zesílil. Měl jsem chuť vzít ho něčím po hlavě, ale nic krom polštáře nebylo v dosahu.

„Zkus chvíli ležet klidně," zabručel nespokojeně.

„Ležím už hodně dlouho! Nech mě jít, chci se umýt!" Opět jen vydal ten nespokojený zvuk. Po pár minutách zbytečného kroutění jsem vyčerpaně padl na polštář a doufal, že se neuškvařím. Akai chvíli vyčkával a pak se uvelebil pohodlněji. Chtěl jsem se mu vykroutit, až usne, ale přes tu ofinu, co mu zakrývala obličej, jsem nic neviděl. Měl bych ho té odpudivosti nějak zbavit...

Uplynulo asi deset minut a já se rozhodl zkusit štěstí, když se náhle místností rozeznělo zvonění mobilu. Oba jsme sebou mírně trhli.

Koukl jsem se na stůl, kde svítil můj mobil. Tuhle znělku jsem měl na neznámá čísla.

„Pusť mě, ať to můžu zvednout."

„Zavoláš pak zpátky."

„Nezavolám, pusť!" Snažil jsem se dosáhnout na telefon, ale ten opožděnec mě nenechal. Po minutě zvonění utichlo. Podrážděně jsem sykl a praštil ho po hlavě. Chvíli se nehnul a pak zvedl tvář as pohlédl na mě. Nebyl to vůbec pěkný pohled.

„Pusť!" Nehodlal jsem se vzdát.

„Ani mě nehne," zavrčel. Podrážděně jsem sykl a propaloval ho pohledem. On se opět jen uvelebil.

Nezbylo mi, než takhle zůstat. Asi po půl hodině mi zapípala SMS. Zkusil jsem se pohnout, ale Akaiovo sevření opět náhle zesílilo a tak mi nezbylo než vyčkat nekonečnou další hodinu, kdy konečně tvrdě usnul a já se rychle vysunul z nepohodlné pozice. Jen jsem k němu stočil krátce pohled, když za mnou koukl rozespale s vražedným podtónem. Popadl jsem mobil a zalezl do koupelny.

SMS byla od stejného čísla, co mi volalo. Otevřel jsem ji.

Aloha, poprosila jsem Nera, aby mi dal tvoje číslo. Kdy máš čas? Chci se setkat a někam zajít. René

To bylo nečekané. Po zaváhání jsem odepsal, že zítra dopoledne nebo až od osmi večer, načež mi skoro okamžitě přišla odpověď, že večer to bude ideální, že se sejdeme u jedné restaurace. Potvrdil jsem to a mobil odložil. Vlezl jsem si do vany, kterou jsem mezitím napustil.

Uvolnil jsem a zavřel oči. Přemýšlel jsem, co mi René asi tak může chtít. Možná jen pokecat o starých dobrých časech nebo nějaký rady o Nerovi... Kdo ví.

Poležel jsem si asi čtvrt hodiny, než jsem se kompletně umyl, včetně té nejhorší práce. Nesnáším, když Akai nemá kondom...

Další den jsem byl na čas na stanoveném místě, ale, jak jsem předpokládal, René furt nešla a nešla. Nikdy jí dochvilnost moc neříkala. To se očividně ani za tu dobu nezměnilo.

Sednul jsem si na lavičku o kus dál a znuděně sledoval kolemjdoucí. Už se mi stalo, že měla zpoždění hodinu, ale to jsem doufal dnes nehrozilo.

No, půl hodina byla vesměs ještě výhra. Znuděně jsem ťukal do mobilu, když jsem si všiml, že přede mnou někdo zastavil. Pomalu jsem vzhlédl a pohlédl do usměvavého obličeje René.

„Půl hodiny..." řekl jsem odměřeně.

„Mohlo být hůř," usmála se jako slunce samo.

Všiml jsem si, že není sama. Držela za ruku malou vykulenou holčičku, co mě zvědavě sledovala. Bylo to ještě malé dítě, tak tři čtyři roky.

„Cos to s sebou přivedla...?" koukl jsem na ni tázavě.

„Dobře, že sedíš." Dobře, to mě trochu vyděsilo.

„Pamatuješ si, jak jsme spolu spali?"

„J-jo..." Měl jsem špatný pocit. Hodně špatný.

„Tak..." Ukázala na holčičku.

„Eh?" nechápavě jsem na ni hleděl.

Protočila panenky. „Je tvoje, idiote!"

Prvních pár vteřin mi vůbec nemohlo dotýct, co to vlastně mele. Můj mozek nějak nevěděl, jak tu informaci zpracovat. Jen jsem na ni hleděl, strnulý v šoku. To ne. To nemohla být pravda. To byl hodně špatný vtip...

Jen jsem na ni hleděl neschopen jediného pitomého slova. Bylo mi na omdlení. Tohle bylo příliš kruté na to, aby to byla realita.

„Taigo? Jsi úplně bílý..." ozvala se po chvíli René s jistou dávkou starostlivosti v hlase.

„J-jak...Jak jsi... to...no... zvládala...?" vysoukal jsem ze sebe nakonec.

„Hodně mi pomohla rodina, takže zvládám i studium."

„A... obrátila ses... na mého otce?" Kdyby jo, Akai by to musel vědět, ne?

„Ne, proč? Jeho dítě to není."

„J-jo... To je fakt..." Koukl jsem na holčičku, co na nás zmateně hleděla. Měla dlouhé světlé vlásky a modré oči. Modré? Koukl jsem na René. Její jsou popelavě zelené. Je vždy možnost, že nějaký gen přeskočil generaci, ale i tak mi svitl plamínek naděje.

„Jsi si jistá, že je moje?" zeptal jsem se po chvíli. Pokývla hlavou.

„S nikým jiným jsem v té době nespala. Jen s tebou..." Kurva!

„Stejně... Budu chtít testy DNA!" zaprotestoval jsem. Bylo mi mizerně a všechno šlo do hajzlu. Kupodivu mě nejvíce trápila reakce Akaie. Zabije mě...

Svěsil jsem hlavu a nervózně ťukal prsty do lavičky. Delší dobu bylo ticho a pak jsem ucítil, že mi sevřela ramena.

„Co Nero?" zeptal jsem se, než se stihla ozvat.

„O toho se teď nestarej. Koukni na mě." Zvedl jsem neochotně hlavu. Jako by zvažovala, či nezavolat záchranku.

„V pohodě?" optala se. Pokývl jsem pomalu hlavou.

„Taigo," zaváhala, „Promiň."

Teď se cítím jak vtělení Satana, ehm... Don't kill me please... yet? ^^"