Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 16.

Ten jeho pohled se mi pranic nezamlouval. Přišel čas na jeho odplatu, vyselo to mezi námi ve vzduchu.

„Proč bych měl? Stalo se snad něco urgentního?" tázavě jsem na něj pohlédl. Dal jsem do toho pohledu co možná nejvíc arogance. To se mu očividně nelíbilo.

„Je to dost urgentní. Dost na to, abys zvedl zadek a pohnul," odsekl. Nevěřil jsem mu ani slovo. Chtěl mě odsud jen dostat, to jsem bezpečně poznal.

„A co se stalo?" zeptal jsem se nevinně. Objevil se mu tik v obočí. Já si to užíval, jemu docházela trpělivost. Sevřel mi paži a vytáhl mě na nohy.

„Hej!" vytrhl jsem se mu, „Buď mi řekni, o co je nebo si běž sám." Došel ke mě a řekl tak, abych to slyšel jen já: „Pojď nebo přísahám, že se ta mrcha nedožije zítřka." On toho schopný byl.

„Táhni do háje!" zavrčel jsem na oplátku a došel zaplatit svojí část. Akai to již zřejmě stihl. Vrátil jsem se k ostatním.

„Očividně to nepočká, takže zatím, doufám, že mě zase někdy přiberete," řekl jsem.

„Si piš!" ujistila mě Lisa s úsměvem.

„Ahoj," usmála se na mě Annie.

„Mějte se!" zamával jsem a došel k Akaiovi, který čekal venku. Mých pět minut slávy skončilo. Ani jsem se na něj nepodíval a rovnou vykročil. Snadno se mnou srovnal krok. Čekal jsem, že něco řekne, nějakou ironickou poznámku nebo něco, ale mlčel, což bylo snad ještě horší. Jo, naštval jsem ho hodně, ale byl jsem na sebe hrdý, byť mi bylo líto Annie. Nejraději bych ho ještě popichoval, ale nechtěl jsem ji ohrozit. Už teď jí hrozilo, že skončí stejně jako Akira.

Pohlédl jsem na něj. Ve tváři měl nečitelný výraz. Hleděl přímo před sebe a nepřítomně si pohrával s klíči. Nakopl kamínek a konečně si všiml, že na něj hledím. Zabodl se do mě tak ostrým pohledem, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Vražedné pohledy zvládal dobře. Radši jsem rychle sjel pohledem na okno, který jsme míjeli. V odrazu skla jsem zahlédl, že k nám někdo běží. Leon. No super. V tomhle rozpoložení toho Akai už moc neskousne.

„Něco sis tam zapomněl," řekl a pohlédl na mě.

„Jo?" zamrkal jsem překvapeně, „Co?" Podal mi mobil. „Oj, díky, bylo by blbé nechat ho tam."

„To asi jo," ušklíbl se. Zřejmě ještě stále trucoval, jak jsem ho poslal do háje, „Už se tam vracet nebudu, je to nuda. Neměl jsem takovou skvělou zábavu, jako někdo." Jeho hlas zněl vyčítavě a kousavě.

„Tvoje chyba, že jsi byl tak nekomunikativní," pokrčil jsem teatrálně rameny a opět se rozešel. Leon nezahálel a šel vedle mě. Akai se taky rozešel a obdarovával Leona ne zrovna pěknými pohledy. Ten si toho ani nevšiml, což bylo asi dobře.

„Alespoň jsem nenabaloval holky," odfrkl si.

„A naštěstí ani kluky," ujelo mi. Hupsa.

„Už mě štveš, Taigo," procedil mezi zuby. Upsa. Zněl, že to myslí vážně.

„Sorry..." zabručel jsem neochotně. Ne že bych se skutečně měl za co omlouvat, to on se choval netolerantně vůči mně. A omlouvání nebyla zrovna moje parketa, šlo to přes jazyk vždy stěží.

Jaksi jsem zaznamenal, že moje omluva popudila Akaie ještě víc. Tak je fakt, že jemu jsem i ruku probodl a ještě ho seřval, ale na to, co udělal on to nemělo. Bezděčně jsem si promnul ucho, které se mi už docela zahojilo. Až se zahojí úplně, půjdu si ho nechat znovu propíchnout. Akai si toho všiml a upřeně mě sledoval. Dělal jsem, že ho nevidím.