Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 11.

Stále ležíce na gauči jsem ho sledoval. Jednou pro něj nebylo dost, museli jsme to dělat třikrát. Rád bych vstal, ale hned bych se složil, takovou radost jsem mu nehodlal udělat. Alespoň byl od té lásky a hodil po mě deku...

Měl na sobě jen tepláky, takže když se ke mně otočil zády, krásně jsem vyděl červené škrábance na jeho zádech. Polila mě vlna studu. Ano, byly ode mě. Tak nějak jsem doufal, že o nich neví.

„Co je?" Otočil se ke mně. Neuniklo mu, jak ho sleduji.

„Nic..." zabručel jsem a otočil se k němu zády. Akai ke mně ale došel a sklonil se nade mě. Ignoroval jsem ho. On se tomu zasmál a přejel mi prsty po čelisti a krku.

„Tentokrát jsi neomdlel, asi už si začínáš zvykat," usmál se. Nepodíval jsem se na něj a ani nic neříkal. Odtáhl se a šel pryč. Slyšel jsem kroky na schodech. Otočil jsem se zpět na druhý bok a koukal do prostoru. Měl jsem žízeň a toužil jsem po koupeli, ale netroufal jsem si vstát. Už tak jsem si prožíval docela velká muka. Ale posadit se za zkoušku stálo. Vyškrábal jsem se do sedu, jinak se to nazvat nedalo, a tiše zaúpěl bolestí. Zahalil jsem se do deky a čekal nevím na co. Nahoře se pustila sprcha.

„Hajzl..." zabručel jsem. Natáhl jsem se pro tašku a vytáhl z ní mobil. Měl jsem tři zmeškaná volání. Dvě od Rena a jedno od René. Bylo hezké, že se o mně tolik starali. Odepsal jsem jim, že žiju a hodil mobil zpět do tašky. Na stole jsem spatřil ovladač a natáhl se pro něj. Záda zaprotestovala a bolest se zvýšila. Zanadával jsem, ale ovladače se nevzdal. Zapnul jsem si televizi a koukal, co dávají. Klasicky nic moc, ale něco se najít dalo. Byl jsem docela unavený, tak jsem se vzdal snahy sedět a svalil se na bok a sledoval televizi vleže.

Asi o deset minut později sešel Akai dolů. Na sobě měl vytahané věci a vlasy ještě mokré. Byl jsem odhodlaný na něj dál nekoukat a upřeně jsem zíral na obrazovku, jako by to byl ten nejlepší film vůbec.

Akai po mě střelil pohledem a zašel do kuchyně. Rozezvučel se mi mobil. Jak idiot jsem se za leže natahoval pro tašku a vyhrál jsem, byť jsem málem hodil držku. Zalovil jsem v ní a vytáhl mobil. Ren. Střelil jsem pohledem ke kuchyni a vzal to.

„Tos o sobě nemohl dát vědět dřív?! René už to chtěla oznámit na policii!" křikl na mě hned.

„Au, nemusíš tak řvát..." zamumlal jsem zmoženě.

„Tsk... Udělal ti něco?"

„Nic extra..."

„Jak nic extra?"

„Jsem v pohodě... Co ty?"

„Já nejsem ten, koho odtáhl. Kde seš teď?" Ren zněl hodně nervózně.

„Já..." Z kuchyně ke mně kráčel Akai. Zaváhal jsem. Měl bych zavěsit? Ráznými kroky došel až ke mně a vyrval mi mobil.

„Hej, co si myslíš, že děláš?!" křikl jsem na něj. On na mě mrkl a dal si telefon k uchu.

„Taigo?" slyšel jsem tlumený Renův hlas.

„Příště bych tě měl praštit víc, abys pak nemohl mluvit. Ren, že?" řekl Akai s úsměvem. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Cos udělal Taigovi?"

„Nic, je živý a zdravý. Ale asi bude mít z toho mračení brzy vrásky!" zasmál se. Naštvaně jsem ho sledoval. Vstal jsem a chňapl po mobilu. Blbý nápad. Držkopád jak něco.

Akai vyprskl smíchy. Chytil takový výtlem, že ani mluvit nemohl. Měl jsem chuť ho zadusit. Obdaroval jsem ho několika ne moc hezkými nadávkami a vzal mu mobil. Ren byl docela dost zmatený. Posadil jsem se a dal si mobil k uchu.