Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 19.

Dějství druhé

O tři roky později

Vysoká škola. To je, drazí, něco. Přišel jsem na střední a divil se, kolik mám oproti základce svobody. Přijdu ze střední na vejšku a... No do háje. Tam na vás všichni kašlou. Můžete si dělat, co chcete, všem je to jedno. Jediná podmínka je, splnit určitých počet přednášek, abyste byli připuštěni ke zkouškám. Toť vše. To je život. Přemíra flákání a následující kopa šprtání. No co víc si od studentského života přát.

Šel jsem dál studovat biochemii. Tahle prkotina mě vždycky bavila a myslím, že se to vyplatilo, protože jsem se do tohohle života zamiloval. Už jsem chápal, proč lidi vždycky nejraději vzpomínají na vejšku. Zajisté, střední je taky boží život, ale docházka je povinná. A nejste plnoletí. Tohle je nebe.

Zmákl jsem to do druháku, takže jsem si začal docela věřit. Období šprtání minulo a nastal čas slastného flákání. Jediné, co mi to kazilo, byla práce. Pracoval jsem v jedné celkem populární restauraci, která nebyla moc daleko od mého bytu. Byl jsem schopný si to místo udržet od doby, co jsem se přistěhoval. A jsem rád, že jsem si zde práci našel, protože, jak jsem očekával, mi otec zablokoval přístup k účtům, nejspíš to utíkal udělat, jen co si přečetl můj krásný vzkaz na rozloučenou. Naštěstí jsem si před tím vybral ještě nějaké peníze, takže jsem úspěšně vydržel do první výplaty.

Přechod na střední byl v té době těžký, ale zvládl jsem to díky podpoře tety a zdejším velice přátelským lidem. Dostal jsem se do dobrého kolektivu, co se třídy týče, takže jsem brzy byl schopný udělat si přátele a zvyknout si. S některými z nich jsem šel na vejšku, takže nikdy nebyla nouze.

Co se mého starého života týče... Ren mi volal a psal, dokonce jsme se ještě v průběhu prvního roku, spolu s ostatními( a nehodou i krátce s Leonem), sešli a na Facebooku jsem měl dost zpráv, ale žádnou z nich jsem nečetl. Renovi to vydrželo asi dva roky a pak to nějak začalo pokulhávat. Přestali jsme být v kontaktu úplně. Jinak nic, s nikým jsem se od té doby neviděl. Na jednu stranu to bylo smutné, ale byl jsem rád. S tím životem jsem se dávno rozloučil. Přesto, když jsem se po dlouhé době vrátil na svůj starý profil, uviděl jsem, že se koná sraz třídy z mé první střední. Nikdo se neměl k tomu vyhodit mě ze skupiny, takže jsem věděl, co se přibližně děje. Věděl jsem, že bych asi neměl chodit, ale zatoužil jsem je znovu spatřit, byť na mě asi nevzpomínají v nejlepším. Sraz se konal v restauraci nedaleko školy. Ještě plný pochyb nad touto lákavou akcí jsem šel odpoledne do práce, ale pak jsem se rozhodl, že půjdu. Vzal jsem si na nadcházející dva dny volno, škola mi problém ani nedělala, byl to víkend.

Byl jsem zvědavý, jak se ostatní změnili. Já musím uznat, že jsem na sobě dost zapracoval. Ne, v posilovně fakt ne. Přestal jsem nosit červené čočky (zakázala mi je moje ex a už mi to nějak zůstalo), do vlasů jsem si hodil decentní červený melír a na záda, abych zakryl Akaiův cejch, jsem si nechal vytetovat tygra. Jizvy nejsou výrazné a tetování od nich odvádí pozornost, takže už se s nima nemusím bát vyjít na bazén. Nikdo si toho nevšiml, jen ten tatér se divil. Ale co mi je po něm, že?

Ještě ten večer jsem si nachystal svých pět švestek a natankoval auto. Nebyl to žádný nejnovější model, ale sloužilo dobře. Z velké části na něj přispěl ještě tatínek, aniž by o tom věděl, takže díky němu jsem získal ucházející vůz a ne rozklepanou starou krabici.

No, co je ještě třeba říci? Snad jen to, že jsem odmaturoval s nejhorší známkou dvojkou. Zlatá fotografická paměť.

Cesta mi trvala něco málo přes hodinu a to jsem nechytl žádnou zácpu. Zařídil jsem si tehdát pořádný odstup, to nutno uznat. Zaparkoval jsem před restaurací naposledy zaváhal. Viděl jsem povědomou dvojici, jak do restaurace míří.