Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 7.

„Nemohl bych být holka, jste blázni!" zaúpěl jsem nejednou. Ren to snášel mnohem hůř a dostal i učebnicí do hlavy, když se opovážil usnout. Bylo mi ho líto, chudáka. Bylo to téměř stejné utrpení, jak být s Akaiem. Ale jen téměř.

V osm hodin jsme už všichni, i Yuki, byli nachystáni na párty. Všichni byli happy a nadšení, jen my s Renem polomrtví. Stále nám před očima běhaly obrázky šatů a sukní. Zlomeně jsme šli bok po boku jak bratři z boje. No, vlastně to tak i bylo.

„Ále noták, netvařte se jak zdechliny!" žďuchala do nás Akira zvesela.

„Nemohl bych být holka, jeblo by mě..." zamumlal jsem zdrceně.

„Slabé slovo, kámo," přikývl Ren.

„Ale vypadáme sexy, ne?" mrkla na mě René zvesela.

„Hrozně..." zabručel jsem.

„Héj!" ušklíbla se a praštila mě do rameny pěstí. Vyplázl jsem na ni jazyk. Vzal jsem si hodně peněz a byl odhodlán hodně pít. Všechno, jen abych dostal Akaie z hlavy.

Za dvacet minut už jsme byli na místě. Stála se tam fronta, zrovna to zahajovali.

„Vypadá to nadějně. Vidím spoustu hezkých holek," zamnul si Ren spokojeně ruce.

„Nadrženče jeden!" zvolala René. Ren se zaubil: „Copak, máš snad zájem?"

René zahrála úlek a pak velkou potřebu zvracet. Zasmáli jsme se.

Fronta šla docela rychle, byť se za námi dosti zvětšovala. Brzy jsme si zaplatili vstup, nakecali jim, že je nám všem 18 a šli zvesela dovnitř.

„Tak co? Já chci tančit!" řekla Akira zvesela.

„A já se chci ožrat do němoty!" zvolal jsem a zamířil k baru.

„Jdeš hned na věc?" ušklíbla se René.

„Si piš!" objednal jsem nám všem panáka. Přiťukli jsme si a vyklopili to do sebe.

„Tak a teď pojď tančit!" nakázala Akira.

„Až v trochu lepší náladě, ne?" mrkl jsem na ni.

„Alé notáák!" zatahala mě za ruku.

„Taiga má pravdu. S promilema jde všechno líp," podpořil mě Ren a objednal další rundu.

„Vy mě chcete zabít.." zamumlal Yuki, ale taky si s chutí dal.

„Ze dvou panáků? To nezabije ani krysu!" ujistil ho Ren.

„Tak my jdeme tancovat, vy se třeba ožerte!" vyplázla na nás René jazyk a táhla Akiru na parket. Hudba už hlasitě duněla a parket se začal zaplňovat.

Po dvou pivech a pěti panácích Yuki už sotva stál. My s Renm ještě stáli, byť jsem se začínal cítit happy a nestál jsem tolik jistě. Pocit zesiloval, tak jsme se stejně nabuzeným Renem dotáhli Yukiho na parket a našli holky, které už v sobě také něco měly. V záblescích světel a hlasitém dunění hudby jsem začínal ztrácet pojem sám o sobě. Líbilo se mi to. Ztratil jsem z dohledu klopýtajícího Yukiho, Akiru, která se pod vlivem chovala stejně jako normálně i Rena, který už se líbal se čtyřma holkama, co jsem viděl. Zůstala se mnou jen René a společně jsme zvládli ještě další čtyři panáky. Po čtvrtém jsme se vrátili na parket a dál si už nic nepamatuji.

Cosi do mě vrazilo. Stále jsem spal, ale přerušilo to sen, který jsem ihned zapomněl. Pomalu jsem si začal uvědomovat sám sebe a jako první jsem pocítil ukrutnou bolest hlavy a bouřící se žaludeční šťávy. V tu chvíli jsem se málem pozvracel, ale vydržel jsem to. Hrozná kocovina.

Otevřel jsem oči a málem spadl z postele. Zamrkal jsem na kreaturu před sebou a až po chvíli mi došlo, že je to holka, přesněji René. A co bylo horší, že jsme byli v jejím pokoji, na její posteli a ještě k tomu oba nazí. To. Snad. Ne! Já se vyspal s René?!

Netušil jsem, co bych měl dělat. Měl jsem štěstí, že ona zatím klidně spala, ale věděl jsem moc dobře, že až se probudí, zabije mě. Rozhlédl jsem se, ale moje věci nikde nebyly. Nehodlal jsem tam ale pobíhat nahý, zvlášť s tím cejchem na zádech.

Pomalu jsem se začal zvedat, ale zatáhl jsem za peřinu a to ji vzbudilo. Sakra!

Zamrkala a pomalu otevřela oči. Soudě podle jejího výrazu jí taky dost bolela hlava. Zmateně na mě pohlédla.

„Taigo? Co děláš..." zarazila se. Pohlédla na mou nahou hruď a pak na sebe. Celá zrudla. Nikdy jsem nevěřil, že někdo může být tak rudý. Rychle se zahalila do deky a nevěřícně na mě pohlédla. Zvedl jsem bezradně ruce.

„Já za nic nemůžu! Ani netuším, jak jsem se sem dostal!" vykoktal jsem. Stud se začal měnit ve vztek.

„Jak nemůžu?! Nemáš... Nemáš se ožírat, když to pak nezvládáš!" křikla.

„Já? Hlavně, že ty jsi byla střízlivá!" bránil jsem se. Naštval jsem ji ještě víc.

„Tobě to může být jedno, ale co já?! Já.. já...!" hodila po mě budík, co jí ležel na nočním stolku. Docela to zabolelo.

„Co když jsi nepoužil kondom, ty idiote!" Už řvala. A dost hlasitě. Ale upřímně, tenhle fakt byl děsivý.

„Snad jo.. A i kdyby ne, není to jistý, ne?" zacouval jsem.

„Není to jistý? Mě je někde jestli to není jistý! Tys... tys... Nesnáším tě, tys...!" Objevil jsem v rohu své oblečení a vydal se k němu.

„Na to teď myslíš, idiote?! Tys mě připravil o... Byls můj první, zrovna ty!" Ztuhl jsem a vyděšeně na ni pohlédl.

„To není vtipné."

„To není vtip, ty idiote!" Hodila po mě všechny polštáře.

„To... Nepamatuješ si to, takže se to počítá, jako by se to nestalo, ne?" snažil jsem se zlehčit situaci a nervózně jsem se zasmál. Šupem jsem na sebe natáhl kalhoty a triko.

„Nepočítá? Co se nepočítá?!" zařvala, „Já tě zabiju! Jak by ses cítil kdyby ses probudil s klukem v posteli a zjistil, že jste spolu spali, co?!"

Trhl jsem sebou. „Já bych s žádným-"

„Klukem nespal, co? To jsem si taky říkala..." natáhla si župan a věnovala mi vražedný pohled, „Upřímně ti přeju, aby se ti to stalo taky, jenže ty nemůžeš otěhotnět!" zavrčela.

„Nebudeš těhotná, nemůžeš..."

„Můžu..." vyhrabala něco ze skříně, „Ale ty se toho nedožiješ!" Vytáhla páčidlo. Fakt, páčidlo. Netuším, proč ho měla u sebe v pokoji, ale zjišťovat jsem to nehodlal. V kombinaci s jejíma šílenýma očima... Rozběhl jsem se ke dveřím.

„Kam si myslíš, že jako jdeš?!" křikla a vylítla za mnou. Byl sakra rychlá. A furt po mě řvala nadávky. Asi třikrát jsme si oběhli celý dům a už se mi opravdu hodně zvedal kufr. Naštěstí se zdála být stejně zelená jako já.

„Co se to tady do háje děje?!" vylezl rozladěný Ren z pokoje, chudák, přímo René do cesty. Vyvalil na ni oči a jen tak tak ustál náraz, přičemž dostal páčidlem do břicha. Zasípal a složil se. Bylo to děsivé. Z pokoje za ním vylezla nějaká neznámá prsatá holka a vyděšeně vykřikla. René se opět otočila ke mně. Zastavil jsem na blbém místě, neměl jsem kam uhnout.

„Já tě vykastruju a postarám se, aby sis už nikdy s nikým neužil!" zavrčela a napřáhla se. Přemýšlel jsem, kam uhnout, nebo nastavit ruku nebo co do háje mám dělat. Máchla s páčidlem a já už očekával ukrutnou bolest, ta ale nepřišla.

„Ahoj prcku, zapomněli jste zamknout vchodové dveře. Vlastně byli dokořán, to jste se v noci totálně zhulili nebo co?" Ten hlas byl horší než jakákoliv bolest na světě. Pohlédl jsem na svého drahého nevlastního bratříčka, který si nás s posměšným úšklebkem prohlížel.

„Říkal jsem si, že budeš tady, když jsi nespal doma, bratříčku. Právě včas na ochranu tvého mužství, co?"

Asi to způsobil ten jeho hnusný ksicht, ale jakmile jsem ho uviděl,žaludek už to dál nevydržel a můj „zachránce" se stal obětí opravdu silné kocoviny.