Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 9.

Již bylo pondělí a my se s Renem loudali do školy. Stále mezi námi panovalo jisté napětí, ale už to nebylo ani zdaleka tak intenzivní. Hlavně jsme byli ale oba dost unavení, protože jsme koukali až do rána na televizi.

„Už nikdy..." zívnul Ren, jak jsme procházeli vchodem do budovy.

„To říkáš vždycky..." zabručel jsem a šel ke své skříňce. Přezul jsem se a vzal si věci na první dvě hodiny. Děják –oprus- a matika –ultra mega oprus. Hodil jsem si věci do tašky a šlapal do schodů. Učebna byla až nahoře, sto čtrnáct schodů, počítal jsem to. Málem mě to zabilo, jako každé pondělí. I Ren kus za mnou funěl a nadával. Nahoře už byla většina třídy a zmožená výstupem na Mt. Everest, jak jsme tomuhle patru přezdívali, seděla na zemi a vypadala jak po uběhnutí Maratónu.

Svezl jsem se podél zdi na zem vedle dveří do učebny a přidal se k ubohému vzezření mých spolužáků. Ren klasicky zapadl mezi holky.

Po třech minutách se zjevil učitel a nahnal nás jak stádo dobytka do učebny. Musím podotknout, že velmi líného a vypelichaného dobytka. Bohužel učitel dějepisu byl i náš tělocvikář a zase měl řeči, jak jsme líní a nic nevydržíme. To se jednomu mluví, když má k dispozici výtah... A očividně dospěl k závěru, že když jsme tak zmožení fyzicky, měl by nás vydeptat i psychicky a dal nám přepadovku. Hajzl.

Po hodině nás zase čekal sestup dolů, projití přízemím, přechod na druhou budovu a opětovné šplhání nahoru. Naštěstí to již nebyla tak vysoká budova, takže schodů bylo „jen" šedesát dva. Nesnáším naši školu.

Matika byla nudná jako vždy, i jsem si v ní zdřímnul. Vzbudilo mě ale, když se Renovi rozezvučel telefon. Stará, kostnatá učitelka začala hudrovat, jak se Ren spěšně omluvil a šel si to ven vzít. Pak měla desetiminutový proslov o tom, jak jsou dnešní mladí hrozná verbež. Znal jsem ty kecy nazpaměť, poslouchali jsme je každou hodinu.

V polovině stěžování si se Ren vrátil, ale byl zamračený a snad i trochu ustaraný.

„Co je?" žďuchl jsem do něj. Střelil pohledem po učitelce a pak se ke mně naklonil.

„Volala René, prý Akiru ráno srazilo auto, teď je v nemocnici. Prý je v bezvědomí."

„To si děláš..." nevěřícně jsem na něj hleděl. Akira? Sice působila bláznivým a nebezpečným dojmem, ale vždy byla velmi opatrná...

„Taigo, Rene, když máte tolik času na vybavování se, co kdybyste nám šli vypočítat pár příkladů k tabuli?" obořila se do nás učitelka. Oba jsme dostali kuli.

Po škole jsme ani nešli do jídelny, ale rovnou šli do nemocnice. Odpadlo nám odpoledko, takže to bylo v pohodě. Ren ještě volal René, aby mu řekla číslo pokoje. Sama už byla ve škole a byla hrozně nervózní a vystresovaná, protože u Akiry neměl kdo být. Yuki jel na nějakou soutěž a ještě mu o tom nikdo neřekl, aby si to nepokazil.

Po celkem dlouhém bloudění jsme konečně našli Akiřin pokoj a vešli dovnitř. Nebyl to příjemný pohled. Na ústech měla přístroj na dýchání, hlavu měla v obvazech a nohu zavěšenou v té obří sádře, co se vidí ve filmech. Bál jsem se přemýšlet o tom, jak vypadá zbytek těla, skrytý pod dekou.

„To u ní není obvyklé, aby byla tak neopatrná..." řekl Ren a sklesle na ni hleděl.

„Třeba to byl bláznivý řidič jedoucí na červenou," pokrčil jsem rameny.

„Možná..." došel k ní a sedl si k posteli. Tiše na ni hleděl.

„Dojdu pro kafe nebo něco, chceš?" nabídl jsem.

„Jo, černý kafe, bez cukru," přikývl, aniž by se na mě podíval. Vytáhl jsem z tašky peněženku a běžel hledat automat. Podařilo se mi ho překvapivě najít dost brzo, přestože pro mě nemocnice vždy byly bludiště. Koupil jsem dvě kafe a chvátal zpátky. Na druhém konci chodby jsem spatřil kluka ve velkých černých brýlích. Byl mi povědomý, ale nepoznal jsem ho, ať jsem mžoural jak jsem chtěl. No, po párty jsem svoje brýle už jaksi nedal dohromady. Objevil jsem je v neděli rozmačkané za křeslem. Nejspíš jsem se jich vážně toužil zbavit. V neděli jsem si sehnal levné čočky, které mi byly nepříjemné a ještě neměly správné dioptrie. A ani nebyly červené, bohužel. Učitelé na mě celý den zkoumavě hleděli, bylo to trapné.

Zašel jsem do pokoje, dal Renovi kafe a také se posadil. Hleděl jsem z okna a sledoval dění v okolí nemocnice. Moc zábavné to nebylo, ale pozorování Akiry nebylo o nic lepší.

Někdy po páté se přiřítila René, nás si snad ani nevšimla a začala na Akiru mluvit. Netuším, jestli něco vnímala, ale René očividně věřila, že to pomáhá.

Zanedlouho jsem se vrátil k sledovaná okolí a všiml si, že ona podivná osoba s velkými brýlemi sedí na zábradlí před nemocnicí a trpělivě hledí na dveře. Vážně mi byl povědomý, ale ani za boha mi nedocvaklo, kdo to byl...

Ani ne za půl hodiny nás už sestřičky hnaly, že návštěvní hodiny končí a my museli rezignovat a odejít. Zase byla sranda, než jsme našli východ, ale René už se docela vyznala a po pár slepých uličkách jsme se konečně dostali ven. Myslel jsem, že mě z toho už jebne.

„Nesnáším nemocnice..." zavrčel Ren, jako by mi četl myšlenky.

„Tak abys v ní brzo sám neskončil!" Kluk seskočil ze zábradlí se širokým úsměvem a sundal si brýle. Akai, kdo jiný. Že mi to nedošlo...

„Co ty tady pohledáváš?!" Ren na něj vztekle pohlédl.

„Odkdy je to tvoje věc?" mrkl na něj Akai.

„Ty parchante...!"

„Ale, přece se nebudeme rozčilovat," zasmál se. Hodil si brýle do tašky a došel k nám.

„Co od nás chceš?" zeptal jsem se nakonec, byť jsem to ze sebe musel pořádně dolovat.

„Od vás nic, bratříčku, pouze od tebe." Tvářil se, jako bychom byli nejlepší kámoši. Přimhouřil jsem oči.

„Bohužel já s tebou nechci nic mít, takže sbohem!" Otočil jsem se k němu zády a šel pryč. On mě ale chytil za loket.

„Ještě ses nenaučil, že utíkat je zbytečné?" Krutý úsměv. Sáhnul jsem po nožíku. Ano, koupil jsem si další. Prudce jsem se otočil a sekl. Úspěch, nečekal to. Udělal jsem mu ránu přes prsa.

„C-" Překvapeně na ránu hleděl. Pak pohlédl na mě a překvapení vystřídal vztek. Opravdu velký vztek. Nožík už mi na nic nebyl. René vykřikla a Ren na nás zděšeně hleděl. Čas zdrhat. Než jsem se ale stihl byť jen natočit, čapl mě pod krkem a praštil se mnou o zem, až mi naskákaly před očima mžitky. V očích měl nepříčetnost. Nemohl jsem dýchat. Byli jsme na blbé straně nemocnice, ne před vchodem. Nikdo tam nechodil.

Ren mi ale přispěchal na pomoc a serval ze mě Akaie. Tím si ale udělal hůř sám pro sebe, protože ho Akai taky lehce složil.

„Abys neskončil pod autem, jako tvoje kamarádka!" zavrčel mu do obličeje. Ren vyvalil oči.

„Tys ji... Tos byl ty!" křikl a odstrčil ho. Akai se neobtěžoval s odpovědí, ale opět ho srazil k zemi. Pěstí.

Držel jsem si krk a vrávoravě se postavil. Těžko se mi dýchalo a krk mě pálil jako oheň.

„Ty parchante... Tobě vážně nedochází... co děláš...?!" vysoukal jsem ze sebe. Akai se ke mně otočil s nenávistným pohledem. Oči působily dojmem, že až září. Rozešel se ke mně a já o krok ucouvl. Krev už měl po celé přední straně trika, ale jako by v záplavě adrenalinu nevnímal bolest.

„Co jsi, do háje, zač? Úplný šílenec?!" vzpurně jsem mu hleděl do očí. Úplně ignoroval mou otázku. Za to jsem dostal pořádnou ránu pěstí a kolenem do břicha. Dost snadno jsem šel k zemi.

Jen matně si pamatuji, jak na něj René křičela. On si jí nevšímal a zvedl mě ze země. Vláčel mě pryč. V tu chvíli jsem si to moc neuvědomoval,ale čekaly mě mnohem horší věci.