Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 32.

Když mě ráno, ještě za tmy, vzbudil budík, bylo hrozné dusno, vedro a těsno. Otevřel jsem oči a zjistil proč. Byl jsem namáčklý na Akaiovi, obličej zabořený do ramene a on mě ještě navíc držel u sebe. Ihned jsem se snažil osvobodit.

„Tsk," ozvalo se od Akaie a natáhl se pro ten otravný budík. Tím mě musel pustit a já se ihned odtáhl. Cítil jsem, jak se postel zamlela a pak mě oslepilo světlo lampy.

„Kolik, proboha, je hodin?!" zaúpěl jsem.

„Pět," ozvala se strohá odpověď a Akai vstal.

„Tak brzo? Vždyť seš ve škole za chvíli."

„Musím stíhat autobus a navíc tam dneska musím být dřív." Začal se oblékat. Já jen protočil panenky a přetáhl přes sebe deku, abych mohl spát dál.

Myslím, že jsem na chvíli usnul, když jsem ucítil, že se mě Akai dotkl na tváři. Trhl jsem sebou a otevřel oči.

„Měl bych být zpátky ve tři. V lednici něco k jídlu najdeš. Nezapal to tu nebo jinak neponič, jo?" ušklíbl se. Odměřeně jsem na něj hleděl. Když se ke mně sklonil, prozíravě jsem si přetáhl deku přes hlavu. Zatlačil mi hlavu do polštáře a vstal. Bez dalších slov odešel. Peřinu jsem odhrnul a uvelebil se.

Vstal jsem až někdy kolem deváté. Nebyl to ale nejhorší výkon. Bylo krapet nepraktické chodit v riflích, ale nemohl jsem nikde najít svoje klíče. Chvíli jsem trucovitě hleděl na jeho skříň a pak jsem si nakonec našel nějaký tepláky.

Nasnídal jsem se a uvítal vynález dnešní doby – televizi. Ty knihy už mi lezly krkem. Ani jsem tolik nenadával na reklamy. Pustil jsem si nějakou stupiditu a znuděně to sledoval. Trochu zpestření mi přinesla až Shiro, která se z ničehož nic zjevila na gauči. Chvíli jsme se rvali a pak se schoulila vedle mě. Začínal jsem se zase nudit a dostával silné a nepěkné nutkání mu trochu prošmejdit byt.

Bylo něco kolem poledne, když se to ve mně zlomilo a já vstal. Začal jsem obývákem a šmejdil, kde se dalo. Našel jsem pár zajímavých věcí, ale vesměs toho moc neměl a to co jsem našel o ničem nevypovídalo.

Pak jsem se přesunul do ložnice a s trochou překvapení jsem našel svůj slavný vzkaz na rozloučenou, co jsem psal před třemi lety. Byl už dost pomuchlaný a zašpiněný, nejspíše od častého skládání papíru. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit.

Vrátil jsem ho zpátky a šmejdil dál. Našel jsem fotky lidí, které ani neznám. byť někteří mi byli povědomí.

Ale ani tam moc věcí neměl. No, není divu, nastěhoval se před nedávnem. Zklamaně jsem se vrátil k televizi, kde byly klasicky samé reklamy. Rozhodl jsem se je přečkat v ledničce. Po kritickém prozkoumání jeho zásob jsem si raději udělal špagety.

Shiro mi furt chtěla lézt do talíře, až jsem ji musel zavřít v ložnici. To mňoukala a škrabala na dveře, což nebylo o moc lepší. Pár minut jsem to vydržel, ale ona byla neúnavná, tak jsem jí otevřel a koukl na poškrábané dveře. Ups. No a zatímco jsem zkoumal škrábance, skočila mi do talíře. Úžasný. Pak s tlapkami od kečupu skočila na koberec.

„Jak to s tebou ten Akai vydrží?!" zaúpěl jsem a čapnul ji. Donesl jsem ji do koupelny, zavřel za sebou dveře a začal jí omývat tlapky. Tahle činnost mi trvala půl hodiny, protože se jí to pranic nelíbilo. A když už byla konečně umytá, byl jsem samý škrábanec...

Podařilo se mi najít lékárničku, tak jsem si alespoň nejhorší škrábance zalepil. Když jsem šel čistit koberec, ta noha mě zabíjela. Překousnul jsem to ale, za ty řeči to nestálo.

Pak jsem se natáhl na gauč a koukal na televizi. Bylo mi mizerně a kosa.

Nedlouho poté přišel Akai a jen co mě uviděl vyprskl smíchy. Hajzl.

„To jsi Shiro tahal z kůže nebo co?" smál se dál.

„Ona mě..." řekl jsem odměřeně. Shiro vyběhla zpod stolu a běžela se Akaiovi otřít o nohy. Ten si jí vzal do náručí a donesl ke mně. Shiro na mě zasyčela. Měl jsem chuť jí vážně z tý kůže stáhnout.

„Co jste tu prováděli?" pustil ji a ona odběhla na druhý konec místnosti.

„Dlouhý příběh..." zamumlal jsem a tvářil se, že mě zajímá nějaký nudný film. Akai se šel převléknout do ložnice a já započal souboj pohledů se Shiro. Posadil jsem se a sykl na ni. Celá se naježila a stáhla uši. Zaškrábal jsem o koberec. Přikrčila se a sledovala mě, upřeně až uhranutě. Znovu jsem zaškrábal. Chvíli se nic nedělo, ale pak mi po ruce vystartovala. Uhnul jsem, ale tak snadno se nevzdala. Skočila po mně a zaryla do mě drápky.

„Jau..." sykl jsem.

„Ty seš fakticky idiot. Jen do sebe nech rýt ještě víc," poznamenal Akai sledující dění ode dveří.

„Nevyjadřuj se..." Natáhl jsem k ní ruku, ale ihned na ni zaútočila. Byla až moc rozdivočená. Akai ji čapnul a dal na zem. Chytil mi ruku a zkoumal škrábance.

„Jo, idiot..." Vytrhl jsem se mu a cosi neslušného na něj zavrčel. Přimhouřil oči a za ramena mě přitlačil dolů.

„Nemyslíš si, že už to trochu přeháníš?" zeptal se nepřátelsky.

„Ne."

„Radím ti. Neštvi mě tolik, Taigo, abys pak nelitoval," zavrčel mi do obličeje.

„A co bys mi udělal? Vyspal se se mnou?Praštil mě? Podpálil mi byt?" zeptal jsem se s až přehnanou arogancí. Asi jsem to neměl dělat. Fakt že ne.

Vytáhl mě na nohy a zkroutil mi ruce za zády.

„Jo, to první rozhodně zní zajímavě," sykl mi do ucha nepřátelsky a odtáhl mě do ložnice. Snažil jsem se ho nakopnout, ale on věděl, jak mě držet, aby se to nestalo. Dost na tom, že jsem měl ještě stále poněkud omezenou hybnost. Využil jsem skoro celý slovník sprostých slov, čímž jsem ho namíchl ještě víc.

Hodil mě na postel a sáhl do skříně. Vytáhl z ní kravatu a než jsem se stihl zvednout, opět mě držel dole. Chytil mi ruce nad hlavou a rychle je svázal.

„Co si myslíš, že děláš?!" křikl jsem na něj.

„Vrátíme se do starých časů, co ty na to?" krutě se usmál. No, to se mi povedlo... Nějak se mi podařilo zapomenout na jeho nasertivitu.

Odlepil mi náplast, co jsem měl na tváři a hodil ji na zem. Pak ranku olízl.

„Ještě z tebe budu mít otravu krve!" prohlásil jsem inteligentně. Ne, vážně, to bylo stupidní. Nějak jsem zjišťoval, že jinak s ním fakticky mluvit neumím. Ztuhl. Sevření na mých rukou zesílelo.

„Ta-" hlesl jsem, ale přikryl mi pusu rukou. Dost hrubě na to, abych nemohl mluvit.

„Nenuť mě dát ti roubík, bratříčku," řekl to klidně. Až moc. Zamrazilo mě.

Sjel mi rty po krku a kousl mě, dost na to, aby to nechalo jasný a viditelný otisk. Pak se odtáhl, pustil mi pusu a přetáhl mi triko přes hlavu. Přejel mi zlehka prsty přes břicho, jako by si to vychutnával.

„Jednou tě stejně zabiju..." neubránil jsem se. Věru, návrat do nemilých, minulých let.

„Budu se těšit, bratříčku." Bez prodlevy mi stáhl kalhoty.

„Hej! Co si myslíš, že děláš? Ty debile!" Chladně na mě pohlédl a kousl mě do lýtka. Nemít svázané ruce, zaškrtil bych ho.

Olízl si prsty a sjel s nimi až dolů. Trhl jsem sebou a pokusil se mu vymanit. Marně. Chytil mě ještě pevněji a pronikl dovnitř prsty. Opět jsem ho obšťastnil pár sprostými slovy. A jeho odpověď se mi vůbec nelíbila.

Vytáhl prsty a místo toho do mě vnikl něčím jiným. Zalapal jsem po dechu a do očí mi vnikly slzy. Sakra hodně to bolelo. Ale on si to užíval. Ostatně jako vždy...

Jsou časy lepší a časy horší... Dáme si návrat do středoškolských let ^^